Tma padla k zemi! Kristus k smrti bled
už zvolna v nevýslovných mukách mřel,
však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’
Bůh Horebu, své oči otevřel
a snil – v dál věků s trůnu kříže zřel:
Proud věků světa řečištěm se hnal
a vlnou krvavou až zrudnul jeho hřbet,
jak zvíře dravcem schvácené on řval,
chtěl střásti s šíje zježené ten květ,
jejž vrhnul Kristus, símě nebes, v svět...
Hle, město nádherné! jak Afrodis
z vln Bosporu jež vystoupilo v mžik,
svůj kořen vetklo na Thracie mys,
to město kathedrál a basilik,
kam božský Kristův duch tak čistý vnik’.
Šla léta přes ně, přes kvetoucí sad,
jak jeseň šedivá jde sníh a mráz;
sad Kristův kvetoucí, ó Cařihrad! –
co křik tvůj znamená a bouře hlas,
jenž Bohu v sluch hřmí z věků v děs a žas?
Směs pestrá jako vody kalné val,
již chrlí s břehů řeka dávící,
až řečištěm je země v šíř i dál,
tak ulicemi bouří bystřicí,
kde s paláce kříž plane zářící.
Ten města talisman a svatý skvost,
jejž zasadil zde v lásce Konstantin,
on, mezi propastí a nebem most,
zde k nebi zvedal se, v tmách zlatý stín,
jak stálý prosebník za břímě vin.
Slyš: „Dolů s ním!“ řve pychem spitý lid,
„nač hanby, potupy nám kříže znak?
Že musil na něm v křeči Kristus mřít?
v tmy modlářství náš odvracuje zrak,
jen Krista duch nás zvedá do oblak!“
Jej dolů rvou a šlapou pod nohou!
Kdo zvedne ruku svou jak lásky štít?
Ne, nikdo! jenom mraky oblohou
se ženou, jak by chtěly oheň dštít,
a zem se třese mstu svou vychrlit.
Bůh zakryl oči své jak clonou řas
svým tělem, kam se v smutku ponořil;
tím třásla smrti křeč a chlad a mráz,
zněl s jeho rtů a v temnotu se lil:
„„Ó žízním““ holubičí Kristův kvil. –
Tma vládla zemi! Kristus k smrti bled
už zvolna v nevýslovných mukách mřel,
však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’
Bůh Horebu, zas oči otevřel
a snil, v dál věků s trůnu kříže zřel:
Břeh západu teď patřil, lačný chřtán
kde otvírá a chrlí všechen hněv
na zemi třesoucí se oceán;
hřmí z bezdna vod do bezdna nebes řev,
chce hydra žíznivá pít země krev.
Sem Bonifác kdys vetknul božský pluh,
v ty brázdy símě Kristovo sem vnes’;
a zrnu hořčičnému žehnal Bůh,
strom olbřímí se vzepial do nebes,
květ sladký třás’ ve Frisii a Hess.
Dál hřměla léta! Samý blesk a hrom
květ sráží dolů, živou ratolest
a rozštěpí v ráz mystický i strom:
půl svěží jest a půl jest suchý klest,
list žlutý pouští do všech stran i cest.
Ó Vittemberk! Saň apokalypse,
již viděl Jan na Pathmu pustinách,
z dna vod jak sedmihlavá noří se;
jde před ní zděšení a letí strach,
vše chvátí – poklad v srdce hlubinách!
Do končin země řičí její skřek:
„Mě Kristus zaslíbil, jsem Paraklet;
já přišel božský v zbloudilý váš věk,
sám lepší Krista, pravdu čistou v svět,
tu pochodeň vám nesu s nebe zpět!“
Jak mračno nebesy rosť její voj,
s ní pojil se teď v jeden hrůzný hlas:
„Už dokonán jest lidstva těžký boj;
ten duch, jenž na Golgotě s tělem zhas’,
dnes stejné žije, plane, září v nás!“
Zrak Bohu kalil se, jak rmutem proud,
zpět klesnul v tělo, zkad se na zem lil
déšť krvavý, byl pramen každý oud;
ret zachvěl se, ó rvoucí vzdech to byl:
„„Můj Otče, Otče, proč’s mne opustil!““
Tma vládla zemi! Kristus k smrti bled
už zvolna v nevýslovných mukách mřel;
však v srdci, v keři hasnoucím, se zved’
Bůh Horebu, zas oči otevřel
a snil, v dál věků s trůnu kříže zřel:
Věk dvacátý! To pole, tisíce
kam jako mrvu krev svou nechaly
se řinout v brázdy tvrdé, mrtvíce
svých něžných tuch a lásek zápaly,
by zlatem božské sklizně zavlály.
Měl vesmír být jak svěží vinohrad,
kde v zrnech velkých sladké víno vře
pod žhavým deštěm paprsků, jenž pad’,
na ňadrech jejich vlastním žárem mře,
až jemným popelem je obestře.
Však Satan, v slujích pekla zatracen,
jak zlomil by dnes pouta odvěká,
by v útok drzý hnal jak v první den,
že pomsty Boží žár ho neleká –
Bůh zří: má Satan masku člověka!
Vše v trosky jde! výš věže Babelu,
štít jejíž v oblacích se kdysi mih,
trůn hrdý z trosek svatyň, kostelů
a křížů kathedrál kdys velebných
nad hvězdy nebes člověk v pýše zdvih’.
Naň zased’, s výše své křik: „Já jsem Bůh!
pěj, země, hymny už svých žaltářů;
vše bylo klam, teď poznal můj se duch!
hle, Kriste, podnož má z tvých oltářů,
z tvých nebes dám své hlavě polštářů!“
Jak mdlobou schvácen Bůh v hloub srdce leh’,
jak jiskra v popel, v mraky záře hvězd,
a Kristus hlavu sklonil na ňadrech,
kde ryla těžce bolest nad bolest,
vzlyk’ zmírající: „„Dokonáno jest!““
A dokonáno! V hrůzném rozpětí,
jak svět by k nebi ještě vznésti chtěl,
v šíř rozprostřeno tuhlo objetí.
Byl sám. Bůh Horebu kam odešel?
Tma vládla zemi. Kristus mrtvý pněl...
V tom setník kopím srdce otevřel
a jako v ohni hvězdných blýskavic
ven vyšla v purpuru, jenž krví vřel,
hle, Láska, zapalujíc svět vždy víc,
šla, Božská, v srdce lidstva vítězíc! *)