SV. PROKOP.
(K 700. jubileu jeho svatořečení.)
Tvůj gigantický zjev z mlh věků vstává,
laur Nesmrtelných skráň tvou obetkává
a vítězných tvých zápasů.
Ó bohatýre, meč Tvou nebyl zbraní,
duch orlích vzletů, žhoucí v milování
dnes ještě budí k úžasu!
V pluh myšlenky i satana jsi vkoval,
zryl skálu, k setbě zem svou připravoval,
jež vzešla v řadě tisíc let;
dnes úsměv nadzemský ti line s tváří,
žeň bohatá se na tvé líše daří,
tvá setba vzrostla, klas a květ.
Tvůj národ zde v tu opřen půdu Otčí,
vše drží, kam tvůj sáhne pohled očí,
tu nevývratně vroucně tkví;
a jazyk, jenž v tvém zvonil monastýru,
tu zpívá, jásá v daleku a šíru,
tvé nezmenšené dědictví!
111
My rozekvetli jak hůl Aronova,
kam’s vetkl nás, jak tvoje setba nová
a mythické tvé práce plod;
svou krví mrvili jsme líchy tvoje,
my mohutněli v porážky i boje,
jak jasan rostli podle vod.
Jsme věrni Bohu tvému, tvoji syni;
s týmž žárem lásky v srdcích do svatyní
dnes vroucně vstoupáme;
u téhož Stolu bílých Mystérií
nám jako tobě do nitra se lijí
táž slast i blaho neznámé.
Jak Mojžíš slavně v desky Budoucnosti
ty’s psal nám svatý Zákon velkých ctností
a silné Sebedůvěry;
tvůj hněv jak blesky šlehal v nepřátele,
však sladce tekla modlitba tvá v celle,
v níž trávil’s život veškerý.
Jak patriarcha národu šel’s v předu,
žár mučedníků plál ti ve pohledu,
vždy za lid v obět hotový;
nám sladké dálky’s v obzor vyčaroval,
když krok náš ve mdlobách se podlamoval,
i zaslíbené Království.
Dnes zbožně zmlklí chvílí velebnosti,
tu skláníme se před prachem tvých kostí,
dech Minulosti dotk’ se nás;
112
tvůj duch jak orel náhle z Věků temna
se vznesl a svá křídla přetajemná
nad námi prudce rozetřás’.
Tvá blízkost magický žár nítí znova
a jako kdysi na proroka slova
nám svatý zápal v srdce pad’;
aj, ve plameni Ohně tajemného,
náš Věstče svatý, podle ducha tvého
my cítíme se znovuzrozovat!
[113]