Divoká jízda.
Tak vzdáti se všeho a všeho a všehovšeho, a přece žíti dál,
tak zpívat a zpívat a zpívat bez ohlasu ve mrtvou hluš skal!
Ó kam jen se poděl ten zářný, ten krásný let mladých ideal?
Nás vyjelo mnoho a čackých druhů přes žití zvětralý most;
ten hvězdu lásky, ten zlaté rouno, ten jiný chtěl urvat si skvost.
My nevěděli, že za každým hřímal divoký, příšerný host.
Ó divě to jelo, dunělo, hřmělo přes most, co znělo tu strun!
tam jásavých písní, tam jímavých tísní, tam mystických zas run,
krev bušila k hlavě, za metou k slávě jaký byl každý z nás jun!
Tu rána! Pad’ jeden, za ním klesl’ druhý, však v tajemnou dálku v před!
blesk vedle tu vrazil a jezdce srazil – však dál hřměl divý let,
pod kopyty koní ať puklá číš zvoní, ať voní mroucí květ!
14
To divoká jízda! Jak vítr hvízdá! Co ptačí hnízda jsou nám?
my jedem a jedem v mlh průvodu šedém a neptáme se kam.
Dost nás tu ještě ve vichr a deště – leč v duši je každý sám.
Noc nás to mámí? Nebo tu s námi fantomy hřímají v trysk?
v mžik nazpět hledneš, jen hledí své zvedneš, svit z mrtvých očí ti blysk’,
a ruku když chytíš, rci sám, zda cítíš více ten starý, přátelský stisk?
Tak po mrtvých sledu a ve mrtvých středu ty jedeš, nevíš kam,
tu Smrt se šklebí, tam Šílenství v lebi zažíhá těkavý plam,
tu naposled cítíš, že v bezdno se řítíš tak zoufale, tak sám!
I vzdáš se všeho a všeho a všehovšeho, a přece letíš jen dál
a zpíváš a zpíváš a zpíváš bez ohlasu ve mrtvou hluš skal.
Kdes nad tebou pláče ten zářný, ten krásný let mladých ideal...
15