Když starý strom...
Když starý strom svou vydal žeň
Bůh ví po kolikáté,
zří s hrůzou na vrásčitý peň
i na vše listí sváté.
Již dumný táhne podvečer
a mlhy podjeseně,
dnů zimních cítí dlouhý šer
a stená, vzdychá denně.
Však zima ta jej neleká,
jej nelekají sněhy,
ni vichřice, jež zaštěká
a bičuje ho šlehy.
Jej neděsí ni samota
těch dlouhých, zimních nocí,
víc bouří ruch jej života,
před vesny chví se mocí.
23
Tu cítí mízu stoupati
v své zkornatělé cévy,
však můž-li květem zapláti?
on doufá – jistě neví.
Tak s úzkostí dny počítá,
zří mladé lístky s bázní,
jak azur jimi prokmitá
v paprsků světlých lázni.
A denně ptá se: Pokvetu,
až pokvete vše vůkol
ve písních, v ptačím přeletu?
Či skončen již můj úkol?
Zří druhů úběl, druhů nach,
jich dvakrát cítí štěstí,
a naděj’ zas a přece strach:
Zda schopen je též kvésti?
A míza stoupá spletí cev
a divy své zas tvoří,
ve blankytu zní ptačí zpěv –
on přes noc – v květech hoří!
Tu jeden, dva jsou na sněti!
Leč krčí se tak tiše,
tam třetí, čtvrtý v poupěti,
strom vzpne přec šíji v pýše:
24
„Ne, mrtev nejsem posavad,
mám právo k jara plesu
a v písní ruch a v žití spád
já též svou notu nesu!
Nechť míň je květů na snětích
i já jsem něčím světu,
co hlupců mi a bláznů smích?
Jsem ještě, nebo kvetu!“
25