Satyr v mříži zámeckého parku.
Hlavo, zdobným umem skutá,
rezem žlutá,
v mříži parku věrná stráž,
ve svém šklebu nepohnutá,
co mi povídáš?
Co’s tu během času zřela?
Řada skvělá
kočárů když jela sem,
shrblé šíje, nízko čela
nachýlená v zem?
V pudru, cetkách, zlatohlavu,
v sluhů davu
viděla jsi, v kotlů vír
jak sklál vzdornou českou hlavu
holí mušketýr?
Zřela’s, tiše skříply mříže,
mladý kníže,
sotva prchly líbánky,
za šafářkou jak spěl blíže
parkem na kraj studánky?
68
Zřela’s, kterak v chvíli slabé
mladý abbé
roztržitě kolem šel...
slavík jásal v dumy Labe...
on svůj brevíř zapomněl!
Zřela’s pánů direktorů
v smavém vzdoru
k zemi ponížený hřbet,
nesli účty plné sporů –
s dekrety šli zpět?
Zřela’s s šklebem stejným v líci
kočující
kejklíře sem táhnouti?
Zřela’s davy zpívající
s korouhvemi o pouti?
Co teď, stará hlavo, vidíš?
Zda se stydíš
za svět? Rezem bohata
terčem hochů jsi a klidíš
bouchoře i pláňata!
Husopaska mladá kolem
kráčí polem
za svým stádem zpívajíc...
měsíc vzchází za topolem...
v něm se šklebíš víc a víc!
69
Spuštěny jsou žaluzie,
šero kryje
chodby, síně, komnaty,
břečtan zdí se výše vije,
jasmín bují s poupaty.
Arkýře kde okno blýská,
časem píská
smutně flétna v noční tiš...
Kdo tam zaklet lká a stýská,
zda to, masko, víš?
Hlavo, umem zdobným skutá,
rezem žlutá,
v mříži parku věrná stráž,
ve svém šklebu nepohnutá,
slzy v oku máš!
70