Satyr v mříži zámeckého parku.

Satyr v mříži zámeckého parku.
Hlavo, zdobným umem skutá, rezem žlutá, v mříži parku věrná stráž, ve svém šklebu nepohnutá, co mi povídáš? Co’s tu během času zřela? Řada skvělá kočárů když jela sem, shrblé šíje, nízko čela nachýlená v zem? V pudru, cetkách, zlatohlavu, v sluhů davu viděla jsi, v kotlů vír jak sklál vzdornou českou hlavu holí mušketýr? Zřela’s, tiše skříply mříže, mladý kníže, sotva prchly líbánky, za šafářkou jak spěl blíže parkem na kraj studánky? 68 Zřela’s, kterak v chvíli slabé mladý abbé roztržitě kolem šel... slavík jásal v dumy Labe... on svůj brevíř zapomněl! Zřela’s pánů direktorů v smavém vzdoru k zemi ponížený hřbet, nesli účty plné sporů – s dekrety šli zpět? Zřela’s s šklebem stejným v líci kočující kejklíře sem táhnouti? Zřela’s davy zpívající s korouhvemi o pouti? Co teď, stará hlavo, vidíš? Zda se stydíš za svět? Rezem bohata terčem hochů jsi a klidíš bouchoře i pláňata! Husopaska mladá kolem kráčí polem za svým stádem zpívajíc... měsíc vzchází za topolem... v něm se šklebíš víc a víc! 69 Spuštěny jsou žaluzie, šero kryje chodby, síně, komnaty, břečtan zdí se výše vije, jasmín bují s poupaty. Arkýře kde okno blýská, časem píská smutně flétna v noční tiš... Kdo tam zaklet lká a stýská, zda to, masko, víš? Hlavo, umem zdobným skutá, rezem žlutá, v mříži parku věrná stráž, ve svém šklebu nepohnutá, slzy v oku máš! 70