Causerie večerní.

Causerie večerní.
„Tak mluvme zase jednou o umění. Zas lilje plynu nad námi se kývá a z dola řeka přitlumeně zpívá, je sladká chvíle snění!“ – „Ne, mluvme raděj o otázkách mody, vždyť samo umění dnes jejich služka, kdys bohyně, je černých stínů družka, jak v nich v něm není shody!“ – „Ne, mluvme raději o světa běhu, o politice!“ „Ach, to špatná látka! Líp zazní věru šampaňského zátka v pěn perlícím se sněhu.“ – „Ne, mluvme o sobě, co jsme kdys chtěli, kam létli jsme, kde jsme dnes ztroskotání, co začnem ještě, dřív než v umírání by rtové oněměli?“ 88 – „Ne, mluvme o dětech svých, v těch je všecko, i minulost, i celé příští naše, jeť pevný břeh, jejž míjí vlny plaše, vždy usmívavé děcko!“ A bylo ticho náhle. – Všichni snili... Jen lilje plynu nad námi se kývá, a z hloubi řeka přitlumeně zpívá – a víc jsme nemluvili! 89