Od věků k věkům v prastaré pouti své

Od věků k věkům v prastaré pouti své Od věků k věkům v prastaré pouti své
jde velké slunce oblohou, stejné vždy se směje na zem plnou vrásek, na moře, ostrovů plné svěžích. Zří dávné boje pod sebou lidí všech, zří stalé boje počasů, živlů zlých, zří jednotlivce trud i zápas, od věků na všecko stejně svítí. Tu šlehne v dómy, v barevných oken šeř, tam zbouzí bledou chudobku v poli kdes, tam padne v srdce básníkovo, všady jen zasívá: Život, život! Jde tiše světem, každý již tomu zvyk’, jde, svítí, hřeje, probouzí, bodá, mře, by vstalo zítra v nové kráse k úžasu tvorů všech v staré síle. 202 Jde velké, slavné. Pídimuž jakýs vstal, své okuláry nařídil k slunci výš a hýkal jako osel šedý: „Lidičky, slunce má také skvrny!“ A tisíc chlapců, mudráků vstalo hned: „Má skvrny! skvrny!“ opití řvali v sbor, „Jak bídné, malé je to slunce!“ – „Červu je rozkoší v tvář mu plivnout!“ – Však ono stoupá nádherné zítra dál, v něm starý Apoll vítězný zvedá se, jenž z kůže sedřel MarsyašeMarsyase, postřílel soky své fenám v kořist. A skvrny jeho? Tleskejte, smějte se! Jsou pouze důlky hlubokých očí těch, z nichž světa duch se dívá klidný, jediný všeho bůh: Práce, Láska! 203