Elegie.

Elegie.
Hluboce v duši mi táhne cos jako hlaholy zvonů, slavnostní nálada vlá z tonů těch písní mi vstříc. Jásati chtěl jsem „Evoe!“ zrovna jak v mladosti dobách, bíle prostřel jsem stůl, poháry postavil naň. Staré víno, paprsk v němž ohně Hélia dřímal, tříštilo granáty své o číše zlatistý kraj. Růže, žhavé růže mezi poháry kolem v závrati radosti své po stole rozházel jsem. Nevím, jak se mezi ně dostaly stříbrné astry, jeseně mrazivý dech pojednou vstříc mi z nich vál. Duma náhle povstala jakás, podivná, cizí, usedla v myšlenek střed Banquův jak příšerný duch. Rázem utichly v duši mé slavné hlaholy zvonů, sotva ret číše se dotk’, zhořknulo víno v ní již. 8 A jen smutek, smutek, hluboký, bezměrný smutek hlubinou duše jak mrak nad spícím jezerem táh’. Po všem, tedy po všem! Mladosti prchla již radost, uvadly růže vše kol, laury vše požaty jsou. Po všem, tedy po všem! Nelze se radovat, těšit, nadarmo ptáš se jen „proč?“ Odpověď nezní ti v sluch. Po všem, tedy po všem! Zavřena okna i dvéře, únava, stáří a trud, příšerní hosté jsou zde. Sedí v kruhu, vyhaslým zrakem ve tvář mi civí, mlčí a nehnou se dál, únava, stáří a trud. Venku vichr naříká, poslední tramway v něm cinká, spáti, ó spáti, ó spát! posledním lékem tu jest. Spáti, ó spáti! – Takto jen unikneš příšerným hostům, běda, však po ránu zas sklený jich vítá tě zor. 9