Hymny.

Jaroslav Vrchlický

Hymny.

DiripuistiDirupisti vincula mea!

Žalm.

I. I.
Já pil jsem z poháru světa! Teď, vlny jeho moří v duši a jeho slunce v očích, zvěstuji v této jásavé písni život věčný! Já pil jsem z poháru světa! Dýchal jsem vůni všech jeho květů, propastí plul jsem blankytných nebes, rozlomil pečeť všech tajů a střásaje s šatů svých jiskry hvězd jsem zajásal: Ó matko! Ó přírodo, dík za vše! Za proud ohně, jenž v blescích mračen tajné má zdroje, jenž v slunci zářném věčný svůj krb má, jenž barví nachem červánků vlny, jenž moři žehná paprskem zlatýmzlatým, moři, kde bují perla, zemi, kde zraje broskev, 117 jenž vlívá zlato své do zrnka révy a z révy v pohárpohár, z poháru v duši a z duše kypí v hymnické zpěvy! Za ten proud ohně děkuji tobě, jehož rudým jazykem přivolán vítr rozmáchne křídla, by v světa úhly roznes’ můj popel na tvou hruď, matko, by jeho teplem se živil sosny mohutný kořen neb genziany květ, jenž mezi listím se kmitne jako vějíře proužky modré dívčí oko. Dík tobě, matko, neb tys, jak soucitná Magdalena nad mou skrání rozbila drahou vásu nadšení a vylila balsám poesie na mne, můj dík, ó matko! Já pil jsem z poháru světa! Tou silou strhám těsné desky rakve, opojen předtuchou věčného života zajásám světu: Hle toto slunce, jež vstává nad mým hrobem, to jest mojí pochodní pohřbu! 118 Hle, tento skřivan, jenž nad mou rakví vznes’ v jásotu své osluněné křídlo, to jest má píseň! Hle, růže bledá, která jarem zkvete na rovu mém, toť moje k všem láska! 119 II. II.
Sem v hor divokou skrýši, ó duchu světa, bych blíž měl k tobě, jsem vystoup’ z páry údolů, tmy lesů přes tesy, přes balvany, jež trčely mi v cestu, zkamenělá města, i přes divoký ručej, jenž věčným sněhem živen ve kaskad šumném tanci tká duhy v slunci na skal šikmé hroty a s černých jejich štítů basaltových se valí v hloubi deštěm brilliantův, kde pouze orel, tvá myšlenka, ve mrtvé tiši krouží jako symbol věčného žití, jsem vystoup’, abych vypil ten hořký kalich žluče, pohrdání, jímž otráven můj život! Jsem znaven, znaven, znaven! Chtěl bych se vznésti nad pláně a hory, nad hvozdy, nad oblaka, bych blíž moh’ patřit v odvěké tvé dílo, jež tebe neunaví, jak nás znavuje život! 120 Chtěl viděti bych z blízka lem tvého pláště, nad skal zdrané témě když růže červánků kol rozsypává neb v řeky když tvá ruka zapouští lunu jak stříbrnou harfu, by vlny v běhu bušíce jí v struny v nymf chorovody smutné svou zajásaly šumnou threnodii! Chtěl vidět bych tě z blízkablízka, když i zemí třeseš, a v trosky měst jak číši svého hněvu vyléváš bouřné moře, snad pochopil bych potom, ký osud můj zde ve všem, jak malý jsem a bídný, ach, malý! Leč pokud mohu a smím cítit krásu, ať v přírodě či v ženě, jsem tobě aspoň v něčem z dálky blízký, tobě, jenž krásu tvoříš, jenž dal’s mi tolik síly tě chápat a se těšit z všech divů kolem, jenž dovolil’s, by mohla se příroda tvá volná v své velkolepé kráse zrcadlit v mojich písních. Pak nejsem sám a bídný, já za slovo tě beru, moh’s učinit mne zvěří a zamknouti mně trojí pod pečetí vše kosmu divy i krásu ženy s umění kouzlem! 121 Ty’s dopřál mi – já nevím, zdali v lásce, či z ironie božství svrchované, ty servat pečetě a chápati a chtít! Tož strpět musíš, duchu, že za všecko, zač jiný klne tobě a reptá v marném vzdoru, když nedovede smířit ducha s hmotou, kentaura s hypogrifem, že já děkuji tobě i tlukem svého srdce i jiskrou svého oka i rhytmů svojich jásající hymnou! 122

Básně v knize Pavučiny: