Já pil jsem z poháru světa!
Teď, vlny jeho moří v duši
a jeho slunce v očích,
zvěstuji v této jásavé písni
život věčný!
Já pil jsem z poháru světa!
Dýchal jsem vůni všech jeho květů,
propastí plul jsem blankytných nebes,
rozlomil pečeť všech tajů
a střásaje s šatů svých jiskry hvězd
jsem zajásal: Ó matko!
Ó přírodo, dík za vše!
Za proud ohně,
jenž v blescích mračen tajné má zdroje,
jenž v slunci zářném věčný svůj krb má,
jenž barví nachem červánků vlny,
jenž moři žehná paprskem zlatým,
moři, kde bují perla,
zemi, kde zraje broskev,
jenž vlívá zlato své do zrnka révy
a z révy v pohár,
z poháru v duši
a z duše kypí
v hymnické zpěvy!
Za ten proud ohně děkuji tobě,
jehož rudým jazykem
přivolán vítr
rozmáchne křídla,
by v světa úhly
roznes’ můj popel
na tvou hruď, matko,
by jeho teplem
se živil sosny mohutný kořen
neb genziany květ, jenž mezi listím
se kmitne jako vějíře proužky
modré dívčí oko.
Dík tobě, matko,
neb tys, jak soucitná Magdalena
nad mou skrání
rozbila drahou vásu nadšení
a vylila balsám poesie na mne,
můj dík, ó matko!
Já pil jsem z poháru světa!
Tou silou strhám těsné desky rakve,
opojen předtuchou věčného života
zajásám světu:
Hle toto slunce,
jež vstává nad mým hrobem, to jest mojí
pochodní pohřbu!
Hle, tento skřivan,
jenž nad mou rakví
vznes’ v jásotu své osluněné křídlo,
to jest má píseň!
Hle, růže bledá, která jarem zkvete
na rovu mém, toť moje
k všem láska!
Sem v hor divokou skrýši,
ó duchu světa,
bych blíž měl k tobě,
jsem vystoup’ z páry údolů, tmy lesů
přes tesy, přes balvany,
jež trčely mi v cestu, zkamenělá města,
i přes divoký ručej,
jenž věčným sněhem živen
ve kaskad šumném tanci
tká duhy v slunci na skal šikmé hroty
a s černých jejich štítů basaltových
se valí v hloubi deštěm brilliantův,
kde pouze orel,
tvá myšlenka,
ve mrtvé tiši krouží jako symbol
věčného žití,
jsem vystoup’, abych vypil
ten hořký kalich žluče, pohrdání,
jímž otráven můj život!
Jsem znaven, znaven, znaven!
Chtěl bych se vznésti nad pláně a hory,
nad hvozdy, nad oblaka,
bych blíž moh’ patřit v odvěké tvé dílo,
jež tebe neunaví,
jak nás znavuje život!
Chtěl viděti bych z blízka
lem tvého pláště, nad skal zdrané témě
když růže červánků kol rozsypává
neb v řeky když tvá ruka
zapouští lunu jak stříbrnou harfu,
by vlny v běhu bušíce jí v struny
v nymf chorovody smutné
svou zajásaly šumnou threnodii!
Chtěl vidět bych tě z blízka, když i zemí třeseš,
a v trosky měst jak číši svého hněvu
vyléváš bouřné moře,
snad pochopil bych potom,
ký osud můj zde ve všem,
jak malý jsem a bídný,
ach, malý!
Leč pokud mohu a smím cítit krásu,
ať v přírodě či v ženě,
jsem tobě aspoň v něčem z dálky blízký,
tobě, jenž krásu tvoříš,
jenž dal’s mi tolik síly
tě chápat a se těšit
z všech divů kolem,
jenž dovolil’s, by mohla
se příroda tvá volná
v své velkolepé kráse
zrcadlit v mojich písních.
Pak nejsem sám a bídný,
já za slovo tě beru,
moh’s učinit mne zvěří
a zamknouti mně trojí pod pečetí
vše kosmu divy
i krásu ženy
s umění kouzlem!
Ty’s dopřál mi – já nevím, zdali v lásce,
či z ironie božství svrchované,
ty servat pečetě
a chápati
a chtít!
Tož strpět musíš, duchu,
že za všecko, zač jiný klne tobě
a reptá v marném vzdoru,
když nedovede smířit ducha s hmotou,
kentaura s hypogrifem,
že já děkuji tobě
i tlukem svého srdce
i jiskrou svého oka
i rhytmů svojich jásající hymnou!