Omnia mea...

Jaroslav Vrchlický

Omnia mea...
Již vzpomínám si. – Táhlo k půlnoci, když rozum zaspal, hlídač nedbalý, tu z hlavy mé se rázem vyřítily vše myšlenky, sny, touhy, obrazy, jež bušily na bránu spánků mých a jež jsem posud vůlí ovládal, to divý shon a zmatek šílený! Ty jedny na své pléci hermelín, ve očích blesky, hvězdy na čele, ty nahé opět, sotva zakrýval je velikosti vlastní plachý stud, ty jak bacchantky pološílené, jichž bujných forem luzné obrysy vlas rozpoutaný v divé orgii neb thyrsu haluz tajit nedovedly, ty zase jako mrtvé nevěsty, jimž nevinnosti svěží lilije na bílé růže v líčku změněny, ty s tváří děcka hravě líbeznou, ty s hrůzným obličejem Gorgony, ty, které sluncem v život svítí nám, i ty, jež tiše provází náš krok jak úsměv lásky, matky modlitba. 113 Za nimi spěla havěť mojich snů, ty jako včely, jako motýli, ty jako pestří, zlatí kolibříci, létací jiskry krajin tropických, sny růžové, jež druhdy splodila na lůžku lásky Mladost s Rozkoší, a ty zas děti z lůžka Bolesti, jichž matkou Nouze, otcem Zoufalství, ty všecky rojily se z doupat svých, za nimi vášní pestrá směsice: had Závisti, škorpion Sobectví a naposled i Nudy ropucha. Pak všecky tajné hlubin záchvěvy, v nichž ukrývá se Promethea vzdor i nářky Hamleta, sny, vidění, ta velká otázka, již Psyche zvem. Pak zemí obrazy, které jsem viděl i neviděl, a moře, ledovce, Noc, Chaos, Věčnost, Smrt a Mlčení! Tak valily se v ruchu vířivém kol hlavy mé, až jedna myšlenka se šklebící jak bosý proletář, jenž na prahu spí panských paláců, by v pomsty den měl ku odvetě blíž, šla k mému rozumu, jenž posud spal, jej zburcovala drzým smíchem svým, a vyrvala mu žezlo rozvahy a tepala jej, rozum ubohý že svíjel se pod krupobitím ran jak v Homérově písni zářící pod Odyssea žezlem Thersites. Smích ostatních zněl v bujný všechněch ryk. 114 I vrátil se můj rozum ubohý v mou hlavu – našel tmavou klenbu jen tak prázdnou, pustou, smrtí zející jak vyloupenou hrobku královskou, jen vzadu tam, hle, pavouk Zoufalství v své zlomyslné práci neustal, tkal dál svou síť a v ní, hle, chvěla se stříbrná muška – poesie má. To viděl on a hořce zaplakal... V mé okno bleskl jitra červánek, já vzbudil se... Co sen, co skutečnost? 115
Básně v knize Pavučiny:
  1. V lebky koutě zavěšený
  2. Musím!
  3. Elegie.
  4. Suspiria. I.
  5. II.
  6. Slovo.
  7. Divoká jízda.
  8. Co srdce cítí...
  9. V zlatém dešti.
  10. Trpět...
  11. Divný host.
  12. Když starý strom...
  13. Sloky o štěstí.
  14. Co zbude.
  15. Někdy...
  16. Duo.
  17. Píseň.
  18. Krvácí...
  19. Sen.
  20. Naladění.
  21. Bývalému příteli.
  22. Do dálky!
  23. Chtít zapomenout!
  24. Umdlená křídla.
  25. Oda polemická.
  26. Kukačka.
  27. Myšlénky.
  28. Cestou.
  29. Quies.
  30. Literární polemiky.
  31. Moudrost.
  32. Bubliny.
  33. Siesta.
  34. Glossa k známému verši Hálkovu.
  35. Okovy.
  36. Krajiny.
  37. Dne 6. července.
  38. Černá tůně.
  39. V bezvětří.
  40. Píseň tuláka.
  41. Pohádka o zrnku prachu.
  42. Satyr v mříži zámeckého parku.
  43. Lekce botanická.
  44. Moudrost orientálská.
  45. Dívka a sfinga.
  46. Dětská píseň o Řípu.
  47. Úspěch.
  48. Madrigal.
  49. Bída.
  50. Žaponerie.
  51. Marnost nad marnost.
  52. Šťastně milujícím.
  53. Polabině.
  54. Siesta v září.
  55. Jeseň.
  56. Všední život.
  57. Causerie večerní.
  58. Sen.
  59. První vráska.
  60. Fragmenty kosmické.
  61. V šťastné chvíli.
  62. V tuše jeseně.
  63. Na strništi.
  64. Malý román.
  65. Sám divím se...
  66. Intermezzo noční.
  67. U Labe.
  68. Omnia mea...
  69. Mrtvé lásce.
  70. Hymny.
  71. „Dante“.
  72. Starý obraz.
  73. I. Hloub a výš.
  74. II. Parmské fialky.
  75. III. Filosofie naší lepší společnosti.
  76. IV. Myšlenky.
  77. V. Svědci.
  78. VI. Jdou lidé spat...
  79. VII. Kohout v městě.
  80. VIII. Vánoce smutných.
  81. IX. Šeptáno do ucha.
  82. X. Mlhavá neděle.
  83. XI. Svému sonetu.
  84. XII. Poslední.
  85. Tucha probuzení.
  86. Samé hračky.
  87. Děti jdou spat...
  88. Blaho – smutek.
  89. Kdos v noci zpíval...
  90. Symposion.
  91. Bílý bez.
  92. Poměry.
  93. Průvodní motiv.
  94. Melodie.
  95. Epitaf.
  96. Xav. Dvořákovi za připsání jeho knihy „Meditace“.
  97. Fatalismus.
  98. Maxu Švabinskému, když mne portretoval.
  99. Poslední cigareta.
  100. Měsíc.
  101. Bajka.
  102. Oči dětí.
  103. Bohatýr.
  104. Rozdíly.
  105. Dobrá zábava.
  106. Satyr.
  107. Nemesis.
  108. Jisté chvíle.
  109. Konec všeho.
  110. „Odysseus“.
  111. Mladým.
  112. Však zítra...
  113. Mé dílo.
  114. Svou knihu srovnal jsem a zamyslil se nad ní.
  115. Zas básně! – Nač těch zapotřebí,
  116. Já čekal to – dík za to slovo,
  117. Což ale ty víš, co je žití?
  118. Chcem pouze nitro básníkovo
  119. A nových pěvců řad přede mnou vstává denně,
  120. Ach, lidskost! – Svaté nám vždy toto bude heslo,
  121. Když na Brockenu starý Coleridge stál,
  122. Ó sugesce!
  123. Znám starý citát ten – „Kvas kalí se a bouří,
  124. Ach, odpouštět je sladké! Tolstoj s Kristem
  125. Od věků k věkům v prastaré pouti své
  126. Dnes o mně mlčí se... Co na to říci mohu?
  127. Dost myšlenek a dum. – Duch k novým břehům chvátá,
  128. Tomu, jenž píše pod značkou M–s. V–s.