Omnia mea...
Již vzpomínám si. – Táhlo k půlnoci,
když rozum zaspal, hlídač nedbalý,
tu z hlavy mé se rázem vyřítily
vše myšlenky, sny, touhy, obrazy,
jež bušily na bránu spánků mých
a jež jsem posud vůlí ovládal,
to divý shon a zmatek šílený!
Ty jedny na své pléci hermelín,
ve očích blesky, hvězdy na čele,
ty nahé opět, sotva zakrýval
je velikosti vlastní plachý stud,
ty jak bacchantky pološílené,
jichž bujných forem luzné obrysy
vlas rozpoutaný v divé orgii
neb thyrsu haluz tajit nedovedly,
ty zase jako mrtvé nevěsty,
jimž nevinnosti svěží lilije
na bílé růže v líčku změněny,
ty s tváří děcka hravě líbeznou,
ty s hrůzným obličejem Gorgony,
ty, které sluncem v život svítí nám,
i ty, jež tiše provází náš krok
jak úsměv lásky, matky modlitba.
113
Za nimi spěla havěť mojich snů,
ty jako včely, jako motýli,
ty jako pestří, zlatí kolibříci,
létací jiskry krajin tropických,
sny růžové, jež druhdy splodila
na lůžku lásky Mladost s Rozkoší,
a ty zas děti z lůžka Bolesti,
jichž matkou Nouze, otcem Zoufalství,
ty všecky rojily se z doupat svých,
za nimi vášní pestrá směsice:
had Závisti, škorpion Sobectví
a naposled i Nudy ropucha.
Pak všecky tajné hlubin záchvěvy,
v nichž ukrývá se Promethea vzdor
i nářky Hamleta, sny, vidění,
ta velká otázka, již Psyche zvem.
Pak zemí obrazy, které jsem viděl
i neviděl, a moře, ledovce,
Noc, Chaos, Věčnost, Smrt a Mlčení!
Tak valily se v ruchu vířivém
kol hlavy mé, až jedna myšlenka
se šklebící jak bosý proletář,
jenž na prahu spí panských paláců,
by v pomsty den měl ku odvetě blíž,
šla k mému rozumu, jenž posud spal,
jej zburcovala drzým smíchem svým,
a vyrvala mu žezlo rozvahy
a tepala jej, rozum ubohý
že svíjel se pod krupobitím ran
jak v Homérově písni zářící
pod Odyssea žezlem Thersites.
Smích ostatních zněl v bujný všechněch ryk.
114
I vrátil se můj rozum ubohý
v mou hlavu – našel tmavou klenbu jen
tak prázdnou, pustou, smrtí zející
jak vyloupenou hrobku královskou,
jen vzadu tam, hle, pavouk Zoufalství
v své zlomyslné práci neustal,
tkal dál svou síť a v ní, hle, chvěla se
stříbrná muška – poesie má.
To viděl on a hořce zaplakal...
V mé okno bleskl jitra červánek,
já vzbudil se...
Co sen, co skutečnost?
115