Sen.

Sen.
Rozlétla se má duše po hvězdných výšinách a hlava má se leskla v šedinách. Já v světlo věčné zíral vášněmi nespoután, a v tiché slasti čekal, až pokyne mi Pán. Již za mnou život celý i lomoz boje ztich’, jen odlesk všeho planul mi na skráních. Já kmet byl s vůlí děcka a s myslí věřící a slza vroucích díků mi stékla po líci. [93] Jak setřít chci ji dolů, v tom byl jsem probuzen, a na perutích ticha můj prch’ sen. V mé nitro staré boje zní plným ohlasem a chvěji se a hynu před žití zápasem. Má vůle otrávena, sny moje pouhý klam – jak možno, abych dospěl k šedinám? 94