XI. Svému sonetu.

Jaroslav Vrchlický

XI.
Svému sonetu.
Již všecko řek’ jsi světu, milý brachu, vzruch mládí, jara puk i lásky plání, sny hrdé krásy, děs i záchvěv strachu, boj o skývu i mozol v hrubé dlani; Tutu dumnou elegii našich plání, pouť genia, jenž smýká křídla v prachu, vzlet andělský do safíru a nachu, teď ztichni! – Dlouhé nudí umírání. Háv měnil’s i svůj tanec podle střihu ať doby již či vyvolené látky, svým rhytmem trojí naplnil jsi knihu. Tož ztichni! Slední žampaňského zátka již buchla k stropu, zadními, hle, vrátky se šourá Smrt – jak ty, vše béře zkrátka. 139

Kniha Pavučiny (1897)
Autor Jaroslav Vrchlický