XII. Poslední.

Jaroslav Vrchlický

XII.
Poslední.
Ach, přestat v čas, jest pravé umění! Já napsal to kdys, dnes to plně cítím, skráň Apoll svěžím věnčí si jen kvítím, když v zraku, v číši tryská nadšení! Dlaň schromil bych, jež ve strun bouření by v nový chtěla jít boj s vlnobitím mé zmdlené duše, klidně s vlků vytím číš slední prázdním, tu číš loučení! Ne žebrat o soucit a o potlesk, já stát chci hrdý klidně pod stožárem, až s rachotem jej do vln srazí blesk. A vzepnou-li se za mnou jedny ruce, já vím, čí budou. – Proto žádný stesk, číš pukla – snad jsem ťuk’ si příliš prudce. 140

Kniha Pavučiny (1897)
Autor Jaroslav Vrchlický