„Odysseus“.
Je to onen božský mok,
jejž ty’s, otče, píval?
Jantarných sta tryská ok
jako jisker přívalpříval.
Ještě rychle jednu číš,
památce tvé ta leť výš,
ať mne zhltí noc a tiš,
v kterých ty jsi sníval.
Kirké snad či Nausika,
míchala je v džbánu?
Otče, ať čas utíká,
Homerovu blánu
neztopí v svých peřejích,
tvoji moudrost, slávu v nich,
vtip tvůj, sílu k žití, smích,
ve tvář oceanu!
Zřím tě, kdesi na vlnách
sám, opuštěn všemi,
v zoufalství jsi k měchu sáh’
a již krůpějemi
zlatými vře Baccha krev
z Ithaky tvé rodných rév,
kde byl smutek, jásá zpěv,
čí ret můž’ být němý?
165176
Vrátila se síla zas,
otřásla všech hořem.
„Zítra, hoši – nový čas
ohromným plout mořem.
Ale víno, jaký vděk!
Co nám, drazí, pro dnešek
vichrů záští, proudů jek,
nadarmo jež ořem’?
Na to zítra času dost!
Teď si zazpíváme!
Břehů kých jsem zítra host,
my se nezeptáme.
Za ty bájné zázraky
rodné, drahé Ithaky,
v noc a bouř a ve mraky
bohům poctu vzdáme!“ –
Po staletích severu
neznámý syn mohu
lokati tu nádheru
nymf a kozonohů!
Věřím rád, ty’s sílu měl,
v trudy, boje klidný šel...
Kdo číš takou povznášel,
vstoupí v řady bohů!
177