Ach, lidskost! – Svaté nám vždy toto bude heslo,
Ach, lidskost! – Svaté nám vždy toto bude heslo,
jímž na sta nových hvězd se v lidstva mlhy sneslo,
před kterým Kristovy kdys probodené ruce
jak slunce svítily, za nimiž revoluce
šla v ruce s pochodní bratrství, volnosti
všem spásu hlásajíc, čas plesu, rovnosti!
Ó strom to zázračný, ve jehož větví stínu
plát láskou k bratrům všem, usmířit každou vinu,
být první člověk zas a ve všem všudy ryzí!
Té písně bájný šum nám z duše nevymizí.
Dnes nových hrdin rod zas k lidskosti se hlásí,
ji píše na prapor a deptá staré časy,
má právě lidskostí být minula chrám zbořen.
Do výše s lidskostí! – Však podtínají kořen,
ten kořen hluboký, jenž národností zve se,
zkad hrdá koruna tvá, lidskosti, výš pne se!
Je možno mysliti strom sobě bez kořene?
A kořen přec to jest, jenž mízu do cev žene,
jím z prsů matky strom svou všecku čerpá vláhu,
jímž roste, pne se výš, by stíniti moh’ dráhu,
po které kráčeti má člověk příštích věků.
A nyní chlapců tlum v opilém vášní vzteku
se umí nadchnouti pro kmene nádheru,
však svatý na kořen svou vzpíná sekeru,
v svém bludu nevidí, že jemu každá rána
je kmeni celému, koruně šumné dána,
194
že každou na kořen též peň se otřese,
jímž ptactva zpěvný rod hned prchá v úděse,
včel, hmyzu plesný ruch, že celé stromu žití
se pádem kořenu v zmar, smrt a zhoubu řítí.
By heslo měli jen a novou k písni látku,
na kořen sahají, syn zbujný na svou matku,
jí derou prs i skráň, jí v svatou hlavu buší
a k nářkům rodičky jsou zaslepení, hluší,
chtí stromů ve stínu si odpočinout jednou –
a mlátí v kořen mu! Čí ruce, matko, zvednou
se k tvojí obraně, když rvou tě vlastní děti,
pod heslem lidskosti psů smečka v lačné změti
když na tě vrhnou se, rvou, zapírají tebe?
Můž’ bez kořene strom se hrdě vzepnout v nebe?
195