Sníh.

Jaroslav Vrchlický

Sníh.
Tříšť rozbitých hvězd slétla k spící zemi, ten zázrak zimy, sníh, vše kolem kryje, rmut země mění samé na lilie, plá střechami i stromů haluzemi. Jak vždycky jsem před zázrakem tím němý, stesk zašlých dnů a mládí utopie se z bělosti té, která slní, lije v tůň duše, utýranou vichry všemi. Mně sníh je symbol velikého klidu. Jak tiše s nebes zachmuřených padá, jak soucitně tu všecku halí bídu, Tyty hvozdy černé i ta pustá lada! Plášť jeho sobolový na vše stačí, i na tu v trávě malou kostru ptačí. 45

Kniha Poslední sonety samotáře (1896)
Autor Jaroslav Vrchlický