Den po dni.

Jaroslav Vrchlický

Den po dni.
Den po dni snuje šerou svoji přízi, v ní pravdy málo, mnoho komedie, co srdce zvonu – času, všemu bije. Jak obrazy snů, co ti drahé, mizí! Jen co jsi zavřel v srdce, velké, ryzí – pták raněný to, marná utopie – jest zapomněná z mládí melodie, jest dobra klas, jejž věčnosti žnec sklízí. Den po dni prchá. Stárneš. Vous i vlasy to denně praví v zrcadle ti hlasně. Kdys nad tím zamyšlen měl’s vlhké řasy. Pak chytal’s vzdech ten v sloky chmurné básně, teď mlčíš již – a přijde čas a letí, i toto kdy si budeš záviděti. 105

Kniha Poslední sonety samotáře (1896)
Autor Jaroslav Vrchlický