Sám.

Jaroslav Vrchlický

Sám.
Ba vždycky sám! – Jen přivyknouti tomu, kdos dotknul se mých skrání, jako víla by kolem šla, toto, Bože, láska byla, kde teď jest? Dávno cizí mému domu. Kdos hřímal v duši polnicí jak hromu, to slávy zvěst se v lačnou duši lila; já myslil, v té jest odvaha a síla – Dnes opět sám nevěřím pranikomu. Kdos políbil mne. Bylo to mé dítě? Dnes ovšem líbá, jak bude však zítra, až zájmy sobectví je lapí v sítě? Sám, vždycky sám jak v životěživotě, tak v hrobě, sám s touhou, písní, všemi boji nitra. Jak možno sám, a neklesnouti v mdlobě? 112

Kniha Poslední sonety samotáře (1896)
Autor Jaroslav Vrchlický