Při čtení sonetů Shakespearových.

Jaroslav Vrchlický

Při čtení sonetů Shakespearových.
Jak tůně pláň lekníny celá zkvětlá, ten úbělem plá a ten zlatem hoří, tak ona doba v pamět mou se noří, kdy spolu pili jsme ty číše světla. Kdy spolu pluli jsme v tom sladkém moři, kdy polibek, z niv rajských včela sletlá, se třás’ a váhal, nebo v ráz jej smetla myšlenek bystřeň trysknouc ze tmy k zoři. Jen v pausách On když zmlknul svrchovaný, my zřeli ke dnu duší svých a s bázní, neb jako na jezeru v nich to bylo. Květ nahoře, leč kořenů spleť v hloubi se s tmou a stínů reflexy v noc snoubí, již ozářit jen Jeho mohlo dílo. 132

Kniha Poslední sonety samotáře (1896)
Autor Jaroslav Vrchlický