Oddech.

Jaroslav Vrchlický

Oddech.
Ten dávno slibuji si – nevím dnes, kde najdu jej, zda v žití nebo v hrobě, jen cítím, jej jsem dlouho dlužen sobě, tak na dva věky aspoň bych jej snes’. Ach, lidé, knihy, jedna smutná směs! Kde každý nerv jen křičí k tobě, k tobě, však dech se tají, mdlé jsou nohy obě, a na oči mi podivný šer kles’. Den po dni mizí bezbarvý a šerý, mně nudné město a mně nudná ves, mně nudná zem i nudny nebe sféry, Mněmně nudné slunce, nudná niva, les, mně nudno žíti, kterými chceš směry,...směry... Jen s tebou do pekel či do nebes! 135

Kniha Poslední sonety samotáře (1896)
Autor Jaroslav Vrchlický