Když jednou...

Jaroslav Vrchlický

Když jednou...
Když jednou srdce provždy bylo dáno, ó pak jest jisté jako skála v moři, o kterou marně kol se proudy boří, nad kterou vždycky vítězné vzplá ráno. V sta „snad“ a „ne“ zní vždycky jedno „ano!“ tož „Miluji tě!“ v zármutku a hoři jsem s tebou, ocean tys, kam se noří jak v lázeň srdce mukou sterou zdráno. Ať vlny jak chtí kolem skály hrají, ať mraky sebe tmavší závoj tkají, v němž blesk a hrom a vichrů vzteky hněvné: To nehne srdcem – víví, co ví, a věří, svou sílu právě podle bouře měří, klid jeho praví: Hřmi si, já jsem pevné! 140

Kniha Poslední sonety samotáře (1896)
Autor Jaroslav Vrchlický