Metamorfosy.

Jaroslav Vrchlický

Metamorfosy.
Že neznámému plujem vstříc, ó drahá, tím více milujme se v nejistotě! Co budem pak, až duch dá „s bohem“ hmotě, až rety polibků se zřeknou blaha? Snad břečtan – v nás táž objímání snaha, jež pojila nás k sobě ve životě, snad vzduch – a v stejné zachvějem se notě, jak teď má dlaň když po tvých ňadrech sahá. Snad kámen – spolu budem ležet kdesi, snad vlna – těkat budem mezi lesy, snad ptáci – jedné zpívat na haluzi! Ať změnou v změnu, míti budem sebe, dlít v jednom vzduchu, zříti v jedno nebe: Tak, co zvem „smrtí“, nemá pro nás hrůzy. 148

Kniha Poslední sonety samotáře (1896)
Autor Jaroslav Vrchlický