Clown.
Juž čeká provaz natažen,
dav dole se jak moře vlní,
až ku trámoví střechu plní;
teď známá rána zvonkem jen
a bude na podiu státi,
jak vždy se tupě usmívati.
Zří malou dirkou opony.
Jak dobře zná své obecenstvo!
to svrchované veličenstvo,
jež diktuje mu zákony,
dle rozmarů, jak ráno vstalo,
aneb jak dobře obědvalo.
Zná tamo mezi bouquety
tu polosvadlou krásku v loži,
ví, kdo jí dnes hold k nohám složí.
Ó vyžilá tvář kokety!
A v skutku je tu, lorgnon v oku,
jak opičák po jejím boku.
Zná s pleší jako zrcadlo
otylé pány bursiany;
se rozhlížeje na vše strany
zří apaticky v divadlo
45
po plných ňadrech, šijích nahých,
po žhavých očích, touhou vlahých.
Zná, již se tlačí v parteru,
ty holobradé studentíky,
pro hrubě malované rtíky,
pro pozlátkovou nádheru,
pro lýtka špatně vycpávaná
již fantí se až v šero rána.
A pomalu se jeho zrak
až do orkestru sveze hloubi,
kde v práci housle, kotle, trouby,
kde kapelníka starý frak
nad pulpitem se třepá, tyčí,
tak jak dvě křídla vlašťovičí.
To všecko vidí, divně jat
a sám se ptá po kolikáté,
z té hnusu plné číše zlaté
jim zavdá, by se mohli smát
a zatleskati ledabyle,
že dlouhá zas jim prchla chvíle.
A náhle cítí nudu všech,
těch, kteří dole koketují,
těch, jež své vnady vystavují,
těch očí blesk, těch tváří žeh,
že centrem touhy všech je, cítí.
Teď začít, uhájit své žití!
Však zvonek váhá posavad.
Proč váhá? Dům je plný přeci...
Juž chtěl by ven, jak lev je v kleci,
teď skok a krkolomný pád. –
46
Však zvonek nezní, jen ruch ztmělý
zní k němu, tak se rojí včely.
A sebe sama vidí teď,
tvář děsně pudrem zabílenou.
Ach, jakou kupuje on cenou
ten hořký chléb? Chce odpověď!
Vše cetky chuť má rvát si dolů
a vyplakat se v hořkém bolu.
V tom zazněl zvonek poprvé.
Teď musí – nepůjde, zří v nachu,
jak vše mu splývá – kotouč prachu –
a padá, leží, do krve
je zraněn; dobře – co chce dále? –
Sál plný pod ním hlučí stále.
Teď druhý úder na zvon třesk,
sáh’ na ledové sobě čelo
a oko v orkestr mu sjelo
a srdce schvátil divý stesk.
Od v zvonek druhé rány k třetí
si začal hudce prohlížeti.
Jak bídní všickni chudáci!
jak vyzáblí a zhladovělí,
den v potu stráviv každý celý
se večer znova trmácí!
Oč lepší osud těchto lidí?
Ne sebe víc – je pouze vidí.
A při hře, co zřel tisíckrát,
zas v pamět se mu náhle vrací,
jak jeden po druhém se ztrácí,
když možno cirku „vale“ dát;
47
ten na hodinky stále hledí,
zas jako na trní ten sedí.
Vše chápe, malé trudy jich,
tu mdlobu, již nový shon leká,
co doma stará žena čeká,
pláč dětí slyší... divně v smích
a potlesk tady vždy se mísí,
on clown co na provaze visí.
Jich život se svým srovnává
a náhle tiše usmívá se.
Teď zazněl zvonek zas a zase,
v ráz prchla nuda, únava,
jak úder cítil elektrický,
juž na svém místě stál jak vždycky.
A tupě smál se v publikum,
v ráz u stropu byl na provaze.
Jak držel se dnes v rovnováze!
Ba hudbou byl mu pod ním šum;
rád slyšel v hloubi davy hlučet,
leč kdo to věděl, na čí účet?
A v orkestru dav chuďasů
při pokřiku, v potlesku hromu
se divil asi nejvíc tomu,
proč po zoufalém zápasu
clown k nim se kloní zbědovaný,
sta hubiček šle na vše strany?
48