Potulky královny Mab (1893)

1890-1893, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA
REDAKTOR FERDINAND SCHULZ
ČÍSLO LXXXVI. POTULKY KRÁLOVNY MAB
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1893
[2] POTULKY KRÁLOVNY MAB
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
1890 – 1893
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1893
[3] O, then, I see, queen Mab hath been with you. - - - - - - - - - - Supper is done, and we shall come too late. Shakespeare.
Veškerá práva vyhrazena.
[4] PROLOG
[5]
Prolog.
(Básníkova jizba. Knihovna v pozadí. Na stole spousta papírů. Noc. Básník usnul v křesle, lampa dohořívá.)
Královna Mab (vjede oknem po paprsku měsíce). Skoro zdá se, milý hochu, tebe škádlit, čas je trochu. Usneš mi tu jako v lese pahýl sněhem zavatý. Vzhůru šotci, v jarém plese! Máje všemi poupaty ať to pučí, kvete, raší, ať to rejdí, víří, straší mozku jeho doupaty! Ať to zní jak tenká struna, jako křídlo komáří, ať to jako modrá luna v mlze hvozdů zazáří! Jako pavouk dlouhonožka hnědých mechů přes lupen, pele prášek, hudby troška vyzlatiž mu jeho sen! [7] Z upomínek hlubé studny vstaňte v mlze průzračné, kde rád těká si duch bludný, přeludy sem oblačné! Z říše báje, v rouchu zkazky tisíceré vemte masky z vln závoje průsvitné, trochu žertu, hodně lásky vzbuďte v duši soucitné! Ze snů okna mystického nahledněte v duši jeho, z přírody též velké dílny, kde tká tisíc volných ruk kosmu píseň v akkord silný, v duši vleť mu tvar i zvuk, lesů šum a vůně luk! Z mrtvé pergamenu žluti, z lipské vazby moderní, v směsi, jež smích na rty nutí, proti vkusu, podle chuti v stín se ztajte večerní, líbezní a příšerní! Mějte obrys kavalírů, dívek sladké profily, stíny dějin, stíny mythu mihněte se v hravém třpytu, neste oštěp, neste lyru, zatočte se v plachém víru tichým letem netopýrů, jak jste se kdy napily z tichých vod na břehu Lethe, nepenthes kde rudý kvete. Rychle jemu pod lebku pověste své hamaky, 8 jak nad děcka kolébku, které šálí přízraky obrů, vil a šotků různých, polo hrůzných, polo luzných, měnivých jak oblaky! Vše, co v duši vkouzlíte mu, oblaku buď prchavému rovno lehkou stínů hrou, bez jádra a bez podstaty, s prášníků pel maně svátý, s křídel mšic, hvězd prášek zlatý, luny paprsk ztaven tmou. Juž se noří z mlh a strou, s hudbou letí, s hudbou jdou! Rychle přes leb jemu nyní, vozík můj mu skráň juž stíní, kolem uší tenkým svistem, moucha jak když běží listem, kolem nosu rychlým cvalem, hle, juž by se vzbudil málem,málem (jistě ve svém snu je králem!)králem!). Dvakrát dolů, třikrát výš, křížem, krážem k bradě níž, vidin vrchovatou číš rozlijte mu v lebku již i ve tichou ňader skrýš! Vadnoucí pak růži bílou za obrazem milenky vezmu a ji se vší silou hodím v jeho myšlenky. Hle, jak v snění usmívá se! Blázen velebí svůj osud, šťastný v snění, v lásce, kráse, vzbouzí se... Teď rychle odsud! – 9 Básník (se zbudí a zahlédne prchající Mab okny na paprsku měsíčném). Před čtyřiceti lety právě se mihla nad mou kolébkou a zas teď hravě v plné slávě mi hýří stejně pod lebkou. Jak u Shakespeara odlétá a mizí – a má hlava prázna. – Jak dlouho bude koketa si ještě ze mne dělat blázna? 10
POSTAVY A POSTAVIČKY
[11]
Primavera. (Dle staré rytiny.)
Ve lněných vlasech spící fialky po sněhu kráčí bosonohé dítě, zrak horečný je upjat do dálky – ó, jistě klesne v závěj okamžitě! Stvol nerozkvětlých zvonků v dlani se nad ním Anděl smrti sklání. V tom děcku s první písní jara vzlet’ náhle první skřivan ze zástěrky, kam vkročí, juž to raší, hárá, tu sněženka stře bledé svoje šperky, sníh taje, mizí skoro zázrakem. Svit bledý prodírá se oblakem; však nevíš, co se děcku sklání k čelu, je jasmínu to květ či asfodelu? A dítě, co jen můžemůže, spěchá, pod nožkou plá mu petrklíč a lecha, nad hlavou jedna píseň zvonkovitá, po stráních bez juž i hloh zkvítá a brillianty tekou strží; na stvolu, jejž duch v ruce drží, je každý zvonek safir živý. A smrti Anděl sám se tomu diví. [13]
Dcera Tintorettova.
Zřel svou dceru na kolébce, jako květ se smála, chtěl ji zvěčnit svojím štětcem – duše se však bála. Nesmíš, pravil tiše k sobě, ten květ v kráse prosté pouze Bohu, pouze tobě vykvétá a roste. Zřel svou dceru u oltáře, jako květ se smála, chtěl ji zvěčnit svojím štětcem – duše se však bála. Nesmíš, pravil tiše k sobě, nech tu žhavou růži, pouze bohu ona patří, pouze svému muži. Zřel svou dceru ve rubáši, jako květ se smála, 14 bledý květ a v koruně mu slzná perla hrála. Políbil ji – pak se ohled’... nikoho kol v síni, štětec chyt, hlas v duši jasně zašeptal mu: Nyní! 15
Miranda.
Jsou ovšem – jest jich málo – již také děti Štěstěny, jimž nebe všecko přálo, jdou žitím stále opřeny Oo rámě otce – děti, o rámě lásky později, dnem každým svátek světí, vždy v novém snu a naději. Přes každou bouři nese je čarovný plášť Prospera, strom každý pro ně třese, květ ráno a plod z večera. Jim do snů sladce zpívá hoch vzdušný, snivý Ariel, jim všady každý kývá, vše dá jim vůni, lesk i pel. Ba zloba, jež se šklebí, příšerný žravý Kaliban, 16 zří vzhůru k nim, co k nebi jich snivým kouzlem upoután, Jimjim v mládí hry a zpěvy, v sny plny poupat, kvítí, hvězd, v čas milenec se zjeví a vždycky to ten pravý jest. 17
Sněhulka.
Z huňaté čapky, jež samý sníh, dvě srnčí těkají oči, jako když sluneční paprsk v mih po pláni sněhové skočí. O sněhulce znáte pohádku: Jen v zimě kroky k nám snula, však při prvním jara počátku se v slunci hned rozplynula. Z huňaté čapky, jež samý sníh, dvě srnčí těkají oči, a zvoní tak srdečný, veselý smích, jak dívce hoch v náruč když skočí. Pro pohádku však si nestýsknu, tím humor si nepokazím; já sněhulku v objetí přitisknu a nezmizí – o to se sázím! Z huňaté čapky, jež samý sníh, dvě srnčí blysknou se oči a ze srdečka láska v mih, jak jarní slunce jí skočí! 18
Fragoletta.
Černé oči snivé, oči havraní; bože, kdes juž dříve, v lesním ústraní, z oliv listů šedě popelavých, z oranžových snětí plody žhavých, smál se na mne tento profil bílý, smál se, smál a duše moje šílí v lásky zoufání. Týž jak v rámci listů v sladkém usmání, v knihách trecentistů, v loutny drnkání; na trávník si sedly v družném kolu, povídky si vyprávěly spolu a z nich smál se tento profil bílý, smál se, smál a duše moje šílí v lásky zoufání. Dřímá duše v skutku v divém sálání očí těch, v tom smutku, bledé na skráni? Nahlas dí: Jsem tvoje, hleď se vtípit! V taji dí však duši: Chci tě vypít! Poznáš, jak lže ten můj profil bílý, že jsem žena, jak se tvoje oko mýlí v lásky zoufání! 19 Proč se tvoje hlava kloní v dumání? Ňadra tvoje, láva, se víc nebrání. Pamatuješ, v té povídce jedné, kdes na konci světa v mlze ledné ženy jsou, též mají profil bílý, a kdo k nim se schýlí, jistě šílí v lásky zoufání. Tak jen planou oči v blesků míhání, k ňadrům tak se točí vlas jim havraní; v kámen zvrátí tebe jejich rysy... Harpyje to a z nich jedna ty jsi! Vím to dobře, znám ten profil bílý... Vypij tedy duši, když juž šílí v lásky zoufání! 20
Květinářka. (Věnováno všem debutantkám divadelním.)
Milé, drahé, mladé dámy, které štípla divná vosa, pro divadlo nenasytná, neúkojná, divá vášeň; Vášeňvášeň, která nedá spáti, stále v patách je vám s písní o vavřínech, o potlesku, o kytkách a slavověncích; Vám tu drobnou anekdotu s přáním zbožným připisuju, aby všem ti krásní snové splnily se, jak to psáno: Byla slavná Rachel dítě nepatrné, neúhledné, bez forem a bez výrazu v oku skoro apatickém. Ale v ňadrech jaká sopka, ale v duši jaká výheň, 21 ale v krvi jaké vření po velké a ryzí kráse. Přišla v šatečkách jen prostých s tím svým okem apatickým k Provostovi, podílníku první světovládné sceny. „S dovolením vaším, pane, já chci hráti.“ – „Ano, k hraní hodíte se, milá hračko. Co pak byste chtěla hráti? V obroučky anebo croket, půlmíč chytat? – věru brzy byste se mi udýchala, hrajte slepou bábu raděj’, Škatuleškatule, dál hejbejte se!“ Při tom drzým kynem ruky ukazoval k dveřím v šklebu, cynickém a urážlivém. „Já chci hráti Hermionu,“ řekla tiše suchá Rachel. „Hermionu? Znamenitě! Jak jste si to vymyslila! Poradím vám, milé dítě, jako upřímný váš přítel, podle vaší postavičky buďte raděj’ květinářkou. 22 Na proutěný vemte talíř fialky a petrklíče, postavte se na roh ulic: „Kupte za tři sous jenjen, pane!“ To vám bude lépe slušet, nežli hráti Hermionu.“ Odvrátil se, nezřel ani slzné perly v jejím oku. Přešli dnové. – Sál jak nabit, neznámá dne, Hermiona vystoupí. Ztich’ známý ševel po třech historických ranách. Vystoupila suchá, malá, hrála s onou sopkou v ňadrech, s výhní v duši, apatické oko bylo mořem blesků. Hrála – ani nedohrála, sálem bouřil hromný potlesk, věnců déšť jí spadnul k nohám, květů zalilo ji moře. Udýchaná, rozjařená, klonila se na vše strany, aj, v tom zřela v zákulisí Provosta – stál s mračnou tváří. Usmála se. Hbitou ručkou sesbírala vonné květy, lístky lauru, větve palem do tuniky řecké vzala. 23 Pak s tím vrchem vonných květů graciosně sklonila se k Provostovi – skoro klekla, květů stoh mu nabízejíc. „Poslechla jsem vaší rady, stala jsem se květinářkou, ovšem, než za tři sous dražší jest mé kvítí, drahý pane!“ 24
Moderní profil dívčí.
Vždy jak Diana cudná, jak holubička bílá; zrak tmavý, hvězda bludná, zjev celý z báje víla. Leč koketní přec trošku, když banalnost kdos říká, či bláto nad punčošku když v plískanici stříká. Však s hněvem svatým v líci na prahu u kostela zrak smělce trestající víc, než by ústa chtěla. A v posled s bolným vzdechem – co platno otáleti? – se vrhne s bouřným spěchem prvnímu do objetí! 25
Dumka.
Kde jsou časy, ty můj koni, kdy step celá květla, plna ptáků, plna hmyzu, motýlů a světla? Kde jsou časy, ty můj koni, kdy jsme jeli po ní? Slyším v duchu podkovky tvétvé, do dálky jak zvoní. Kde jsou časy, ty můj koni, vítr v divém honu, předjeli jsme travin mořem od Dněpru až k Donu! Ať jsme nesli bílé psaní cáru, hosudaru, ať vzkaz milky atamanu plný sladkých žárů. Čapkou mách’ jsem, ty můj koni, cinknul ostruhami, a v té dáli kolem, polem, dolem Bůh jen s námi! Dnes v té dáli mohyl řadou kvílí větrů váda. Kde jsou květy, ptáci, písně? Sníh jen padá, padá. Padá v lada, ty můj koni, padá, padá, padá, nad tebou se v nekonečný, bílý rubáš skládá. Náš cár pije rudé víno, okny v dálku těká, zprávy čeká Záporoží – jedno, ať si čeká! 26 Ataman náš kníry kroutí, laje a se vzteká, milenka proč nepíše mu – jednojedno, ať si čeká! Což jim! Vždyť nevědí oba, že tys mrtev tady v stepi, sněhu – vlastně mrtví dva tu dohromady. Jak to kvílí, stepí šílí, jak to šlehá, zebe! Hoj, což bych si nejraději ustlal vedle tebe! 27
Hurisky.
Kdo jsou? Odkud sem se vzaly? Nikdo po tom neptá se, jsou tu, aby v život svály, jenž je boj a pochod stálý, stín na květné oase, aby tančily, se smály. Jsou jak sorbet po kvase. Gruzinky snad s bílou šíjí, černobrvé Řekyně, Srbky, jež se mihnou zmijí, v tom co blesky oka zpíjí a v své rdí se nevině; dcery pouště s poesií hvězd a noci na klíně. Jsou tu, perly Alahovy, divem krásy milenci, hýří vděky, skoupé slovy, v každém kroku půvab nový, ať spí růží pod věnci, jak se mihly Prorokovi v mystických snů růženci. 28 Původ jich i cíl je krása, rozkoš s víček padá jim; srdce, slavík, jenom jásá, když v sny jeho růže střásá skrze hûky vonný dým jejich lehkonohá chasa prstíčkem svým růžovým. Jak se jejich ňadra chvějí od šíje až k poupatům! Tak se v tvrdé pýše stkvějí, bez citu tím kouzelněji, citrony, skrz listí tlum, tu jen kypí a se smějí našim tužbám, našim snům. Lístky jasminu jich paty znají tance hbitý rej, o kotník kruh cinká zlatý, pohár kypí vrchovatý – hoď svůj den i duši v něj, lehké co rozpíná šaty láska jim, ten čaroděj. Děti snů a děti touhy lehkokřídlé jako sen, démanty vy z žití strouhy, z čiše klidu doušku dlouhý, úpalem když sálal den, ať jste sen, ať přízrak pouhý, buď váš fantom veleben! Vy jste slétly Mohametu v rhamazanu dlouhý půst, poušť že viděl plnou květů, na skále jak na sametu 29 snil a cítil v srdci růst sílu k podmanění světů a žár něhy z vašich úst. Omar jako Ali stejně, když již krví mokval meč, ve vašem zas okřál hejně silou božskou čarodějně, že lvem v novou hřímal seč; obr v ní – však u vás chvějně zvedal šat a pletl řeč. Nejste bídných matek dcery, dětí hříček, rozmaru, mlhy zrodil vás krov šerý, etherný dech jiné sfery stvořil vás, sám bez tvaru, Sylfy, Dryady a Peri kol rozkoše poháru! Vám i mudrc rád se podá, básník hýří v sladkých snech, s vámi vládne lad a shoda, ohnivým jest vínem voda purpurných vám na ústech; smích váš jako včelka bodá, lákaje, bys v růži dech. Hříchu andělé a děti, útloboké hurisky, točte se kol v divé změti, ve vrkočů ať žhnou spleti šijí vašich narcisky, zvoňte, co váš vír kol letí, všemi ňader penízky! 30 Rychle, dokud trvá mládí, pokud vše je sladká báj; však i starci šedobradí s vámi rozlušťují rádi lásky žhavý jinotaj. Saadi to i Hâfiz radí: S vámi jen jest celý ráj. 31
Předměstí.
Jsme svědky, kterak nové město vzrůstá. Hoch za branou se honil za motýly, a teď tu řada činžáků je hustá a tramway davem cinká, dusá, pílí. Kde pouštěly si děti druhdy draka, tam chví se vzduchem telefonu dráty a večer, sotva první stín se smráká, svit elektrických lamp vzplá bledě zlatý. A měšťané kam chodívali v svátek na kuželník a na venkovské pivo, kde šeřík voněl u zahradních vrátek, v plakátů pestré směsi jak je živo! Vše změněno. Jen jedno změny nezná: tož voják, jenž tu chodí se svou milou. On dobývačný, ona přelíbezná a oba celou milují se silou. On v koutku úst doutníku zbytek třímá a usmívá se v tento hluk a vřavu a trpí, ona že jej obejímá a na rameno svou mu klade hlavu, Jakjak před lety, kdy byla tu jen pole,pole (vždyť tak je mlada a on tak jest švarný!), kdy pustou silnicí po stráni holé zněl večerních trub signál od kasárny. 32
Tři dívčí profily.
Tilda. Tilda.
 Šla malá Tilda zkvetlou zahradou, byl srpen, v květu stály všecky lípy a vůně táhla v horkém, zlatém vzduchu. Tak plno vše jí bylo, všady vnikla a staré lípy byly jako živy, neb tisíceré květů chumáče se proměnily v tisíceré zvonky, jichž srdcem živým byla zlatá včela. Tak zněly bzukotem ty živé zvonky na starých lipách. Tilda byla bosa a prostovlasá – patnáct jejích roků jí dovolilo ten sport: chodit bosa a rozpouštět si dlouhé, černé vlasy, jak mořská tráva dlouhé, tajemné. A bosa jak běžela zahradou, u kvetoucích těch lip se zastavila a chtěla – kam dosáhla na špičkách – ty vonné, bledozlaté květy trhat a chytla snět, kam mohla dosáhnout, a rvala květ a nevšimla si včel, až náhle jednu stihla na šíji, pět ve vlasech; v té černé, mořské trávě 33 zle zapletly se náhle vzrušené od sladkých číšek lipové té manny. A když je chtěla vyprostit si z vlasů, tu jiné lepší úkryt našly si za ňader vlnou, zrádný knoflíček kde povolil, jak natáhla se prudce květ chtějíc urvat – Tilda ubohá! Co nyní? – Odkud vyhnat včely dřív, zda z vlasů, z této spleti mořské trávy, tak dlouhé, černé a tak tajemné, či z ňader lilijí tak ztajených a hlubokých a ještě tajemnějších? A lípy voněly a zlaté včely jak podrážděny bzučely a Tildě do pláče bylo v těchto rozpacích. Ji tenkrát viděl jsem tak z terasy a v mžiku tom jsem v duši přísahal, že musí Tilda býti mojí ženou; tak roztomilá byla v tomto boji včel bzučících, v té vůni starých lip, v tom zlatém rámci srpnového dne. Ký osud stihl toto sladké dítě po letech – nevím, vdala se, dost možná a banalně, snad s žitím bojuje jak tenkrát s včelami – však sotva, sotva tak graciosně, s takým humorem! 34 Nevermore. Nevermore.
 Do větru na břeh moře vyšel jsem, chtěl pohřbiti jsem v sváru jeho vln, co tísnilo mne; jistě romantický to lék pro všední trudy života. Byl podzimek, vzduch pln byl stuchlé vůně sežloutlých listí, divně smíšené se slaným dechem šedivého moře. Vše smutek dýchalo a resignaci. Kde před nedávnem – pestré panorama – vřel život lázeňský, tam šer a klid. Já myslil, sám že v tomto nečasu, v té stuchlé vůni sežloutlého listí zřít budu ve vln divé kypění a v nekonečný obzor mlhavý, zkad nevlídný, vlhavý podvečer lem každé plachty dávno zapudil. Tu náhle na pobřeží v písku vlhkém, za hrází kamennou ve změti trav a vyvržených škeblí stát jsem viděl, jak šedý stín, postavu ztepilou. Háv tmavý těsně k tělu přiléhal, jen lehce kreslil plné jeho tvary, na hlavě klobouk módní, jehož závoj 35 jak popel šedý v dálku třepetaltřepetal, a dlouhé, žluté rukavice k loktům, a v ruce knihu měla. Do větru, do stuchlé vůně sežloutlých těch listí a ve slaný dech šedivého moře čtla polo pro sebe a na hlas přec. Jak zaduněla vlna v břeh jak hora, jak hýknul vítr jak by ohlasem, mně zdálo se, dost možná byl to klam, že v sluch mi padlo slovo „Nevermore“! Zda vskutku čtla tu nesmrtelnou báseň o štěstí ztraceném, o mrtvých touhách, o zašlých nadějích, zda vítr s vlnou byl básníkem zde, či má obraznost, je těžko říci. Já jen viděl ji, jak štíhlá, rovná velké liliji, do bouře s nadšením čtla, jak rval vítr jí vlasy, závoj, listy ve knize, však nejvíc vlasy rusé, ohnivé, jak zápasila s ním, jak chvěla se, nad nekonečno moře skloněná z té básně nekonečna, ona sama jak každá žena tajemná jak tyto dvě hloubky, kteréž se tu potkávaly. Já bál se vzrušiti ji – couval zpět, a v srdci klíčila mi divá touha tu ženu obejmout a zváti svou, zde u moře, kde vzduch pln stuchlé vůně sežloutlých listí, divně smíšené se slaným dechem šedivého moře. Tu ženu obejmout a zváti svou, s ní čísti zde a prožít, procítit tu báseň zoufalství a resignace a mrtvé touhy, ztraceného štěstí 36 a zašlých nadějí, tu hymnu hoře. Kdo byla, nevím, nezřel jsem ji více, jak zjevila se mi, tak zmizela, však vlna moře, ať juž v slunci šeptá, ať v mlze hřmí, má pro mne jeden zvuk, Heleny pěvce děsné „Nevermore“! 37 Dceruška pana učitele. Na prostém kůru vesnického chrámu.
Vy znáte jeje, ty kůry na sloupech, střed jejichž vyplňují varhany, kol pulpitů pár, v zadu staré kotle a za měchy pár starých korouhví. Půl okna obloukem se sklání sem, na jehož sklo ve olověném rámci si ob čas stará bříza zaťuká, jež roste venku, kde byl hřbitov dřív, kde nyní kout je plný vlhké trávy, černého bezu s lesem lobečku. Tak melancholické jsou tyto kůry, když dech dochází v starých varhanách po požehnání, rudý červánek když hoří v oknech a když dlouhé stíny bizarrních světců hrubě řezaných se táhnou od oltáře k lavicím přes chudou dlažbu. Na takovém kůru se přihodilo, co chci vyprávět. Cos chystalo se ve vsi, nevím juž, zda biskupská být měla visitace, či prosté posvícení venkovské, však vím, že měla právě před „Agnus“ 38 se nová vložka zpívat, stará skladba od vlašského prý neznámého mistra; ji v archivu svém našel učitel a týden cvičil ji a předhrával. Té slavnosti byl právě předvečer a my se sešli k zkoušce poslední, my, děti ze vsi, já sám housle hrál a ona, učitele dceruška, ta měla velké solo v této vložce. Dvě slova utkvěla mi v paměti, při kterých vždy se začlo od počátku, neb dobré dítě nestačilo hlasem do také výšky při „Gratia plena“, vždy, ať se namáhala, co jen mohla, to znělo falešně. Dnes jako vždy. Tu starý otec – jinak pravý dobrák – jej posud zřím, jak v ruce housle držel a smyčcem dával takt, juž trpělivost začínal ztrácet’. Věru desetkrát jsme začli onu vložku osudnou na setmělém tom kůru, do okna kde stará bříza z venčí klepala a kterým táhla vůně zavlhlá starého kadidla a voskovic. A zase při onom „Gratia plena“ to selhalo u mojí sousedky. I nezdržel se starý kantor víc a klepnul smyčcem ubohé to dítě přes kaštanové vlasů vrkoče, jež dvojím věncem hustě objímaly tu malou, drahou, krásnou hlavičku. A slzy bohaté jak velký hrách jí na tvář tryskly, chvěl se, zajíkal hlas jako pták, jenž v hnízdě překvapen 39 před odletem svým. Ó „Gratia plena“ v té chvíli byla ona, modrooká! Však starý učitel to nechápal, já cítil to a pustil housle z ruky a zadíval se na tu drobnou tvář, tak zperlenou jak bílá jahoda, a pomyslil: Ta kdyby byla mou, tak sladce líbezná v svém tichém pláči! 40
Mladá dívka.
I. I.
 Ó první úsvite v duši! Ó, jara předzvěsti v hrudi! Co mysl mladičká tuší? Kdo ze sna toho ji vzbudí? Jak luny paprsk se vkrádá a po úběli se plíží, tak duše chvěje se mladá, již vlastní tajemství tíží. I ptá se: Co bude z tebe? A plní se, vlní se touhou. Dáš hvězdy své mi, ó nebe? Ó, snila jsem noc tak dlouhou! Ó, snila jsem, teď tuším zoru, již první paprsky vítám, ó, záchvěvy otázek, sporů, i vás já toužebně chytám! A motýl spěje-li kolem, k mým zamíří-li skráním, tak sladkým schvácena bolem, proč dlouho dívám se za ním? 41 II. II.
 Zalívá denně svou květinu. Co chvilek nad ní prosní! Již plní jí srdce hlubinu, ti snové jsou tak rosní! Zalívá denně svou květinu. Co chvilek nad ní prodlí! Smích ústky otřásá z rubínů, však duše – ta se modlí. Zalívá denně svou květinu a v polosnění neví, že na vlastní patří nevinu a hluboký půvab děví. 42 III. III.
 Beránky plují po obloze, měsíček jede v zlatém voze, ó, ticho noci letní, ó, slétni k nám, již slétni! Na okně dýchá reseda, hlavinka za ní vyhlédá kams v dálku neurčitou, kams dál v budoucnost skrytou. A kol tak milo, ticho jest, na nebi roste zástup hvězd ve každém okamžení – míň snů v té hlavince není. A v srdci hudba, v srdci ples, mír od země až do nebes, v něm tiše peruť skládá a dumá mysl mladá. Ve snů svých tichém hovoru stojí jak Psyche z mramoru, na ústa prst jež klade – a kol je ticho všade. 43 IV. IV.
 Ó, první úsvite v duši! Jen trvej dlouho a dlouho! Dost brzy život tě zkruší, ty luzná, andělská touho! Kveť dále s čistým tím pelem, ó, plaň dál v paprsků jase, nad stříbrným jitrocelem jak motýl když kolébá se! U tebe anděl stojí, to sama poesie, a promluvit se bojí a očima jen pije Tenten půvab luzný a svatý, to neurčité snění, ten světla pruh dlouhý a zlatý, jenž tká tvé zamýšlení. Ó, dívko, s duše své květem v snech skláněj hedvábné řasy: ó, věř, svět co bude světem, nebude větší mít krásy! 44
Clown.
Juž čeká provaz natažen, dav dole se jak moře vlní, až ku trámoví střechu plní; teď známá rána zvonkem jen a bude na podiu státi, jak vždy se tupě usmívati. Zří malou dirkou opony. Jak dobře zná své obecenstvo! to svrchované veličenstvo, jež diktuje mu zákony, dle rozmarů, jak ráno vstalo, aneb jak dobře obědvalo. Zná tamo mezi bouquety tu polosvadlou krásku v loži, ví, kdo jí dnes hold k nohám složí. Ó vyžilá tvář kokety! A v skutku je tu, lorgnon v oku, jak opičák po jejím boku. Zná s pleší jako zrcadlo otylé pány bursiany; se rozhlížeje na vše strany zří apaticky v divadlo 45 po plných ňadrech, šijích nahých, po žhavých očích, touhou vlahých. Zná, již se tlačí v parteru, ty holobradé studentíky, pro hrubě malované rtíky, pro pozlátkovou nádheru, pro lýtka špatně vycpávaná již fantí se až v šero rána. A pomalu se jeho zrak až do orkestru sveze hloubi, kde v práci housle, kotle, trouby, kde kapelníka starý frak nad pulpitem se třepá, tyčí, tak jak dvě křídla vlašťovičí. To všecko vidí, divně jat a sám se ptá po kolikáté, z té hnusu plné číše zlaté jim zavdá, by se mohli smát a zatleskati ledabyle, že dlouhá zas jim prchla chvíle. A náhle cítí nudu všech, těch, kteří dole koketují, těch, jež své vnady vystavují, těch očí blesk, těch tváří žeh, že centrem touhy všech je, cítí. Teď začít, uhájit své žití! Však zvonek váhá posavad. Proč váhá? Dům je plný přeci... Juž chtěl by ven, jak lev je v kleci, teď skok a krkolomný pád. – 46 Však zvonek nezní, jen ruch ztmělý zní k němu, tak se rojí včely. A sebe sama vidí teď, tvář děsně pudrem zabílenou. Ach, jakou kupuje on cenou ten hořký chléb? Chce odpověď! Vše cetky chuť má rvát si dolů a vyplakat se v hořkém bolu. V tom zazněl zvonek poprvé. Teď musí – nepůjde, zří v nachu, jak vše mu splývá – kotouč prachu – a padá, leží, do krve je zraněn; dobře – co chce dále? – Sál plný pod ním hlučí stále. Teď druhý úder na zvon třesk, sáh’ na ledové sobě čelo a oko v orkestr mu sjelo a srdce schvátil divý stesk. Od v zvonek druhé rány k třetí si začal hudce prohlížeti. Jak bídní všickni chudáci! jak vyzáblí a zhladovělí, den v potu stráviv každý celý se večer znova trmácí! Oč lepší osud těchto lidí? Ne sebe víc – je pouze vidí. A při hře, co zřel tisíckrát, zas v pamět se mu náhle vrací, jak jeden po druhém se ztrácí, když možno cirku „vale“ dát; 47 ten na hodinky stále hledí, zas jako na trní ten sedí. Vše chápe, malé trudy jich, tu mdlobu, již nový shon leká, co doma stará žena čeká, pláč dětí slyší... divně v smích a potlesk tady vždy se mísí, on clown co na provaze visí. Jich život se svým srovnává a náhle tiše usmívá se. Teď zazněl zvonek zas a zase, v ráz prchla nuda, únava, jak úder cítil elektrický, juž na svém místě stál jak vždycky. A tupě smál se v publikum, v ráz u stropu byl na provaze. Jak držel se dnes v rovnováze! Ba hudbou byl mu pod ním šum; rád slyšel v hloubi davy hlučet, leč kdo to věděl, na čí účet? A v orkestru dav chuďasů při pokřiku, v potlesku hromu se divil asi nejvíc tomu, proč po zoufalém zápasu clown k nim se kloní zbědovaný, sta hubiček šle na vše strany? 48
FEERIE
[49]
Po lektuře.
Den mladý ve mlh řase juž zlaté oko otvírá, v mdlém lampa hoří jase, my celou noc čtli Shakespeara. Na rameni tvém má hlava, tvůj v knize byl i můj zrak, to rozkoš, radost a sláva, číst celé hodiny tak! A reci, králové, bozi a šaškové a žebráci, ti s vínky, ti bosonozí, vše v směsi teď se potácí. Jak v život hlučný a plný my zřeli magickým zrcadlem, pod námi vlny a vlny a vlny, my po nich letěli snem. A ruka přec cítila ruku, tvář dechu cítila žeh a srdce ve stejném nám tluku se třásla jak v tenatech. [51] A hodiny noční ty spěly na hlavách a v klínu květ, a kdesi v mrak růžový celý byl ztopen celičký svět. A my jsme čtli bez oddechu vichřicí veršů vždy dál, z obrazů čarovných v spěchu kdes nejeden polibek vstal. A okřídlen jak motýl plachý do drahých vlasů tvých sjel, v hruď radost nám, do tváří nachy, v sluch hudbu střás’, a v duše pel. A čtli jsme a čtli jsme. V tom z dola hlas ptačí nesmělý tik, to slavíka – myslíš snad – volá po družce jásavý vzlyk? Ne dítě! – tvé oči se kalí, čím oko dne plá víc a blíž, to jásá skřivánek z dáli – Ó běda! to jitro jest již! 52
Jarní prška v lese.
Mechem svěžím lehce noha kráčí, ze všech stran se mladé listí tlačí, ze všech stran to raší, kvete, voní, těžká jehnědou se haluz kloní. Živý smaragd, kde spočine oko; v moře zeleně jak přehluboko dál se noří, bílý peň až břízy v různých tónech té zeleně mizí. Lehký šum a náhle krok tvůj stane, jarní prška v mladé listí kane s prouhy mraku a v to slunce svítí, v každé kapce spící opál nítí. A vše hraje, leskne se a hoří, jako bych stál v hloubi na dně v moři, v zeleň sklem zřel z potápěče zvonu, ba, teď zdá se mi, že v perlách tónů! Každá krůpěj až v dno duše splývá, jak pod prsty duchů tam to zpívá... Jako přimrazena noha stojí – Sladké tóny, kdo vás v píseň spojí? 53
Vánoční vzpomínka.
V sluch zní mi píšťaly a dudydudy, u kamen v dumách sedím sám. Zda z vánoční té zlaté hrudy dnes aspoň jiskru vykřesám? Můj Bože! Čas má křídla divá, jen dotknou se tě zlehýnka, a duše stará, hlava sivá... Však rychlejší jest vzpomínka. Zas dítě jsem. Strýc staví Betlém, cos bába kutí u plotny... kde jaká chatrč vzplane světlem, jak večer stmí se dřímotný. Juž pasák na své dudy kvíká koledu v notě podivné; starého vidím kostelníka, jak lysou hlavou přikývne. A juž jde zvonit na půlnoční, neb u konce jest večeře... Ó srdce, svatvečer svůj počni, i tvůj Betlém plá v nádheře! 54 To Betlém ovšem chudý, prostý snů básnických a vidění, kde láska, soucit jsou jen hosty a s dobrou vůlí nadšení. Kde myšlénka je Spasitelem ve slova jeslích spící, výš než rozletí se v cvalu smělém v svět, který juž jí sbíjí kříž; Kdekde s dárky nálady a citu se budí sterá vzpomínka, až cvrčkem kamen ve úkrytu v sled písnička vám zacinká. To básníkův je Betlém chudý. Jak dítěti čas všecko vzal! Ať! – Z vánoční té zlaté rudy přec jiskřičku jsem vykřesal! 55
Původ perly.
Na dně až hluboko v moři měsíc jak lilie hoří. Mezi trav dlouhými stébly Undina sedla si v škebli. Zpívajíc v touze a bolu, lákala nešťastné dolů. Chytla je v náruč a tiskla, v oku až slza jí blyskla. Vypila duši jim celou, v hloubku pak vrhla je ztmělou. Dál pak v své vplítala vlasy korály, třtiny a řasy. Obrubou škeble však v sítí hraje cos, kmitá a svítí. Slzy, jež v šíleném bolu lásky a zoufalství spolu 56 Vv objetí milencům tryskly, hvězdami v šer vody blyskly, Vv pádu svém v měsíci vzplály a hned se perlami staly. Bolest však s touhou a steskem kmitá tím kouzelným leskem, Kdekde na dně hluboko v moři měsíc jak lilie hoří. 57
Ohnivý muž.
Podzimní večer smráká se juž. Po lukách chodí ohnivý muž. Vítr se vzpírá do šumných třtin; ohniváč chví se lehký jak stín. Odkud se vznořil? Kde zmizí as? Nad bahnem duní bukače hlas. Hluboko dole, kde země střed, u výhně sedí šedivý kmet. Při práci sedí a buší v plam. Co asi kuje, co kutí tam? Na oko hlína, bezcenný štěrk, uvnitř však zlato, démantu šperk. Na oko křemen hrubý to jest, uvnitř však rubín se třpytem hvězd. Měchu jen oddech, kladívka tep, safirem sklo je, opalem střep. 58 Od výhně rudé lehce jak hrou odskočí jiskry, tančí a vrou. Vznesou se k stropu jeskyně výš, skulinou táhlou opustí skrýš. Na povrch země vznoří se pak, neseny větrem klamají zrak. Zdvihnou se, mihnou a zmizí juž. Po lukách chodí ohnivý muž. Poklady v zemi velké jsou, vím, mnohý si zavzdych’, leč kudy k nim? Poklady, za něž koupil bych hned slunce i hvězdy, ba celý svět! Korbele vína, pole i háj a jaké holky, na zemi ráj! Zatím však chuďas bídu jen tře, v hloubi co pod ním plá to a vře, Dukátydukáty zvoní, tolárky plá, právě kde tančí bludička mdlá. Nechoď však, nechoď v bahnitý luh, za nos by vodil v kolo tě duch. Sestár’ bys brzy, zhub’ jako vich, veselost ztratil, píseň a smích. Zůstaň radš doma, udělej kříž, pod houni stul se k zdi hezky blíž. 59 Chuďasem lehni, chuďasem vstaň, veselé srdce, mozolná dlaň. Slyšíš tam v sítí šustot a svist, haluz jak praská, chvěje se list, Jakjak by tam kdosi brousil si nůž? – Po lukách chodí ohnivý muž. 60
Skřítek v nebezpečí.
Vstal, protřel si oči a kolem zdivený obracel zrak. Hle, lesem a plání a polem všecko je změněno tak! Důl i vrch bílým je stolem; sníh, kam jen dosáhne zrak. I neví, zda sen to, či bdění, zda se mu zdálo to dřív, že s haluze ptačí zní pění, květ sprch’, jak vítr jí kýv’... Teď v mlžný šer, v mrákotné snění ční kostry jilmů a jiv. Své pitvorné protáhnul údy a cítil za nehty mráz. Kol poprašek sněhu zřel všudy, jím bílou má čapku i pás. Kde šalmaje zněly a dudy, jen vichrů štká příšerný hlas. Kde nyní jest koberec vřesu, jímž brusinek korál se plet? Kde divizny nad lebkou tesů se smějící zlatem svým květ? I zívnul – v tom sebou trh’ v děsu, pták černý sem podivný slet’. 61 To příšerný host sněžných plání, oči – dvou uhlů to žár; slyš, perutí stlumené vlánívlání, s těch padá strach, noc a zmar a skřítek darmo se brání, zří sklánět se blíž dvojí spár. A běda, juž za ním tu druhý a třetí a čtvrtý, jich roj se vyřítil v sněhové luhy jak mračno, stádo a voj a v skřeku v šik sraženi tuhý s ním začli urputný boj. Co zbylo mu? – Na útěk divý se pustil přes kámen i klest. Zřel nad sebou zobák, spár křivý, lkát slyšel pohřební zvěst. Jej sněžné pak zhltily nivy; kde v mlze sled po něm jest? – Illuse, touhy, sny mládí, zda líp se vám děje též? Pláň sněžná je život, kde řádí zlá černějších havranů spřež. Ó skřítku, v patách ti pádí... Pohádko o štěstí – běž! 62
Sen.
Tmavá noc a neveselá venku bouří meluzina, a jak zvolna ve mně životživot, lampa má tak uhasíná. Těžká hlava bez myšlének ráda by juž klesla v spaní, ale venku jaké vzdechy, jaký pláč a naříkání! Slyším v směsi různých hlasů, blíž se valí lidstva davy, nade všecko ale jásá píšťaly hlas pronikavý. Prasknou dvéře – zpolehounka velbloudí sem hlava leze, za ní četném ve zástupu medvěd, huňáč na řetěze. Toho vede mužík malý, přepodivně vystrojený, zvonečky a rolničkami po všech stranách ověšený. 63 Jednou rukou v cymbál bije, druhou hraje na píšťale divný nápěv. – Zatím roste v síni zástup neustále. V divém kole vše se míhá – Aj, v tom vztekle mužík dupne, medvěd skočí na má ňadra, že mi to až v kříži lupne. Medvěd dupe, medvěd cupe, drápy své mi v ňadra vrývá, nade mnou pak hnusnou hlavou jako v taktu velbloud kývá. Hle, opice na velbloudu ďábelsky se pošklebuje a talíři kovovými k divé hudbě přizvukuje. A ten zástup stále roste a ten mužík stále píská a ten medvěd ostrým drápem do krve mi srdce stiská. S vysoka vždy na mne padne, div mi kosti nepoláme, při tom bručí známým hlasem: „Ha ha ha ha, my se známe!“ Velbloud oči jeden plamen, hlavu svoji točí blíže, cítím jeho drsný jazyk, kterak z ňader krev mi líže. 64 Umdlévám, jen v uchu zní mi stálý pokřik: My se známe, veseleji, hochu, jinde se co nejdřív uhlídáme! Rána v cymbál – a juž ticho... ve mlhách se všecko ztrácí, z dalekých cest duše moje pomalu se v tělo vrací. Píšťala jen v uších zní mi i s talíři kovovými... Podivný sen, podivný sen, kdo jej asi vysvětlí mi? 65
Zvonky v sněhu.
Jaký ruch a jaké plesy, v sněhu mlčícími lesy když se ozvou zvonky kdesi! Nejdřív slabě po závěji jako tichá hudba spějí, stále silněj’, kouzelněji. Jako píseň duchů hrají, mhou se těžce prodírají, třesknou v sluch – a umírají. A zas v ticho kraj se hrouží, ticho, až se ňadra ouží; nad sněhem jen havran krouží. V sluch ti zní ta hudba sladká jako ze sna – pausa krátká... kol jen sníh a jinovatka. Sněhu bělost štípe v oči, tisíc kruhů před zrak skočí, splítá se a divně točí. 66 Unavená noha stane, cos tu zpívá, s větví kane, klenbou haluzí to vane. Tisíc šotkův asi v mechu snad se škádlí, bez oddechu v dlaně foukají si v spěchu? Nový zvuk zas podél stráně, zvonků smích sem zaleh’ maně, to jsou zase tytéž sáně! Záhyb cesty, mlha lesů stlumily smích jejich, v plesu, s kterým letí středem vřesu. Juž se blíží, juž jsou tady! Krakonoš to šedobradý vjíždí zimní do zahrady. Juž se blíží víc a více; po boku mu krasavice, zrak jí plá a hoří líce. Mihli se kol – jen to fičí, s rolničkami, zvonci, biči, strom se hnul a havran křičí. Mihli se a dále letí mlze šedé do objetí; les má o čem přemýšleti. A ten, kdo juž myslil: „klesnu!“ za nimi zří jako ve snu v srdci vůní, smích a vesnu! 67 Rampouchy a jinovatkou cos vlá jako hudbou sladkou: „Přijde jaro dobou krátkou!“ „Krasavice ta se vrátí,“ haluz slyším zaskřípati, „vrátí!“ vránu krákorati. A ten rozruch neustává, v hovor keř i kmen se dává, svěžejší se zdá být tráva. A ten rozruch neutichá, až noc na kraj celý dýchá, v mlhu pláň i stromy smíchá. Jaký ruch a jaké plesy, v sněhu mlčícími lesy když se ozvou zvonky kdesi! 68
Květ na hrobě.
Žil tiše tak a šťastně svým snům o kráse jen a všecky jeho básně mu byly též jak sen. Jak sladký sen, jejž dítě sní matky na ňadrech; vždy v snech se přenes’ hbitě přes žití shon a spěch. A vždycky říkal sobě, když novou píseň psal, a v zpěvných rýmů zdobě jí hravé roucho tkal: „Ne, nejsi mi ten pravý, ten veliký můj zpěv, kam vdechnu žár své hlavy i srdce svého krev!“ A často mezi druhy, kdy plná vřela číš, led – spleen kdy puká tuhý a ňadra dmou se výš, 69 Tutu hlásilo se cosi mu v ňadra ťukajíc, jak ptáků ve rákosí když hne se na tisíc. Však potlačil to znova: „Ne, není ještě čas, to nejsou pravá slova, ni pravý zvuk a hlas! A jindy ve přírodě, kdy ticho podvečer, strom, pažit, vlna v shodě, pln vůně lesní šer: Tu ťukalo to opět jak v okno chroustů tlum, tu velkou báseň dopět, ji vyrvat jednou snům. Však nevěřil své síle, snad klamal sebe sám: „To pravá není chvíle, ni pravý vzlet a plam!“ A jindy ruku v ruce kdy s milenkou svou dlel a rozkoší se prudce jak vichrem lístek chvěl, Aa cítil proudy lávy se k srdci valem hnát: „Teď, teď by čas byl pravý tu velkou báseň psát!“ 70 Ne! Nač by sobě kazil tu rozkoš zápasem? Nač edenský zpěv zmrazil si zemským ohlasem? Stisk’ srdce v svojí hrudi, ten drahý zlíbal vlas: „Však píseň má se vzbudí, až pravý přijde čas!“ A tak mu prchlo žití a byla tu smrt hned, teď může dlouho sníti, však nebude víc pět. A snil. – Květ zatím rudý na hrobu jeho vzrost’, na krajích krvavý všudy, v kalichu perlí skvost. Vždy k němu slétla síla motýlů, ptáků, včel... Ta píseň snad to byla, jíž nikdy nezapěl! 71
Romance o zakleté zahradě.
To byla zahrada zakletá, u vchodu jejího lvi spali. Kdo tam jít chtěl, musil ze světa v mlhavou, modravou dáli a na půl cestě slyšel již, jak vodopád šumí v lesní tiš, jak hrdličky se smály. My byli oba mladí tak,tak (zřím, jak by to bylo včera), nám plály líce, nám hořel zrak, nám pravdou bajka, kde která. A tak jsme vyšli v dlani dlaň, šli lesem a přes dlouhou pláň, ta byla divně šerá... A jak jsme šli, prch dlouhý čas, co za ruce jsme se vzali, nach tváří zbled’, lesk očí zhas’, a kroky umdlévaly... To bylo as na půl cestě již, kde vodopád šuměl v lesní tiš a hrdličky se smály. 72 A řekla mi: Jsem znavena! Já zlíbal jí ruce obě. Já strhnul ji v svoje ramena. Já přitisknul ji k sobě... A jako bleskem v mžiku tom viz bílou zeď a strom a strom... v zrak šlehly nám v té době. Toť ona zahrada zakletá, u vchodu jejího lvi spali, to bylo někde ze světa v modravé, mlhavé dáli. Ó, těžká vůně těch leknínů! Ó, bílá záře těch jasmínů, v nichž hrdličky se smály! Odtamtud odlesk větších hvězd plál jejím v obličeji. Já cítil, šeptaje: Ráj zde jest! jak ňadra její se chvějí, jak líčkům se zase vrací nach – Však ona šeptla: Já mám strach, ti lvi se probouzejí! A nevím jak, však vím, že v ráz jsme vyplašení vstali a běželi zas a dlouhý to čas, až nohy umdlévaly... Kams daleko, kam nevím již, a hrdličky kol v lesní tiš tak příšerně se smály... Tu zahradu víc neuzřím, byť žil bych tisíc roků! 73 Jak Merlin jsem, jenž pro vždy zdřím’ mdlé ruce kolem boků své Viviany třímaje, zřím někam, v dálku, do kraje... žal v duši, slzu v oku. Snad až odejdu se světa v říš, andělé kam tebe vzali, kam duše v snách jen zalétá v modravou, mlhavou dáli, kdes na půl cestě k věčnu již, hlas v moji skane hrobní tiš, jímž hrdličky se smály... 74
Romance Puka.
Ondy ořech dutý za masku jsem vzal, v krunýř jeho žlutý dírky vyvrtal. Dírky pro dvě oči, v dutinu jsem vlez’ a skryt ve klokočí zíral v dálný les. Fantastické, dálné volné průhledy kynuly tu v kalné oči nezvedy. Nikým neviděný všecko viděl jsem, jak před zjevem ženy divadlem je zem. Moh’ to roháč říci, za družkou jenž spěl, v doubí stříbrolící kde kvet’ jitrocel. 75 Vever o tom věděl v šeři borovic, veverce jenž hleděl stříknout zrnka v líc. Srn, jenž odhodlaně k potoku se bral, kam pít chodí laně, jak jen měsíc vzplál. A pták na to věřívěří, žluna, kos i drozd, dí to jejich peří, rozsypané v hvozd. Doupnák, ten tím kvílí v stínu vlhkých skal, echo, to tím šílí a zní dál a dál. Ach, před ženy zjevem zem je divadlem, vše se stává zpěvem a zpěv polibkem! Vše se mění divem – než se naděješ, vše hrá v plesu živém i nadějí též! Nad vším čarným prutem mávne illuse, 76 žár vzplá v kmenu dutém, staré haluze Šumíšumí, šepcí, dýší jako v mládí zas, chví se láskou v tiši květy sedmikrás! Všady vládne láska, jen se neptej kde? Každá její maska vítána je zde! V ořech skryt jsem viděl – zázrak čarovný, – zač bych dřív se styděl u své královny. V starých buků stínu jako v pohádce měla na svém klínu – hlavu ušatce. Šimraje mu šíji, uši líbala, v lásky poesii níž se shýbala. A ty uši stále rostly a jich stín na holé stál skále i pad’ v lesa klín. 77 A když král sem přišel a zřel obraz ten, polibků zvuk slyšel, stanul udiven. Slyšel povzdech, mnohý něhy sladký ston; uší stín – to rohy, měl je – Oberon! 78
Stará sýpka.
Sám nevím, proč se stále do mých snů ta stará sýpka vrací. Na konci farského dvoru stála, černý bez v zdi rohu kýval, šuměl tajemně. Pár vydrolených stupňů vedlo k ní a mladá svěží travka pučela jim v štěrbinách. Jak úzká byla okna a spjata širokými mřížemi! Jak těžká vrata byla pobita a plála hřeby! Ticho tajemné, jen bezu přerušeno šuměním neb žalným zaskřípáním rumpálu od staré studny, vládlo napořád zde v sousedství; ba dobře v mysli mám, že ani v hlučné masopustní dny, ni o hodince zlaté z hospody sem nezaléhal povyk trub a strun a chasy smích a dupot. Kolem zdí jen hluchavky se tměly, po kterých zář mroucího se slunce skrádala a bojácně jen místy dotknula se římsy, mříží, dírky klíčové, až prachu zlatý, dlouhý pruh se třás’ 79 a lomen po stupních se rozléval, v své záři celou tesknost jeseně. My děti sedávaly na stupních, v svých duších všecky báby pohádky a nevím, proč jich vzdušné postavy a dějiště jsme šmahem skládaly v tu sýpku stále, stále zamčenou, kam nikdo nevnik’, nikdo nenahled’. Za oním černým bezem, za tou zdí vše sehrála se hrozná dramata, jichž rekem Aladin či Robinson. Tam umíraly mladé princezny, tam sedm spáčů spalo dlouhý sen, tam plamínkem se modrým míhaly a hořely v noc všecky poklady, tam Meluzina větrům házela v plen matný všecko peří podušek, tam Popelky skryt bájný střevíček, tam dřímala druž skřítků bradatých, jich velemožným vládcem Krakonoš. A tento bájí tak líbezný svět my vkládaly do staré sýpky té a pevně věřily, že dřímá tam. A že jsme nemohly a nesměly za dvéře vniknout, rostla v nesměrnost snů našich báj. Při slunce západu my dívaly se dírkou klíčovou a co jsme zhlédly – byla zář a lesk, vše druhé mladistvá juž obraznost si doplnila. Bylo tomu tak a jinak ani býti nemohlo. Snů, představ našich bájné orgie se v pevnou teprv slily skutečnost, když kostelníkův Jiřík vyšplhal 80 po jedné lati o zeď opřené k okénku, kde se za mříž zachytil a v prostoru půl a půl na římse kdy v sýpky té se díval zázraky a shromážděným dole vyprávěl, co všecko vidí! Divy nad divy! Vše bylo tak, jak jsme to zbájili. Na trůnu seděl starý Krakonoš pod baldachynem třásní purpurných, – v skleněné rakvi spala princezna, kdes v koutku v přízi jemně stříbrné se Aladina lampa blyštěla a zlata bylo rozházeno kol a květů divných, u stropů sta lamp se míhalo a v světle západu kol střevíčku, jenž v koutě pohozen, v rej malé myšky celé růžové a průsvitné a lehké jako dech prý bleskem míhaly se bez ruchu. V tom, bože, hoch se neudržel dél; křik’ divoce a se zdi dolů spad’. My rozprchli se místo v pomoc mu, neb divá hrůza všecky schvátila, co as vše viděl tam! Vím jako dnes, že dlouho do noci jsem neusnul a bájil dále, tam kde přestal hoch. A od té doby vždycky s úzkostí že staré sýpce jsem se vyhýbal a neměl ani za mák odvahy, svou bábu poprosit, by vešla tam, by se mnou prohlédla to zákoutí, kde šuměl bez a rostly hluchavky a slunce pod listí se vkrádalo, v své záři všecku tesknost jeseně. 81 Tu jednou zemřel starý hlídač náš. (Byl dětí postrach starec bručivý.) Kam s mrtvolou, než přijde pohřbu den? Na sýpku dali ji. Tu poprvé jsem v stopách báby svojí plaše vnik’ do staré sýpky. Posud vzpomínám, jak rezavý klíč v zámku zaskřípal a kterak šlo mi všemi žilami to zaskřípání! Co as uvidím? I vstoupili jsme. Divně stuchlý vzduch nám vanul vstříc od staré veteše, zdi kryté byly plísní do pola a neobvyklá divných krámů směs v zrak bila zdivený. Dva staré sudy, na jednom světec v sešlém ornátě stál bradatý, však bezruký, pln prachu a pavučin. Kostelní korouhve, již dávno z potřeby, se skláněly od stropu s bidel, cáry baldachynu juž sešlého se třásly průvanem a jakás divná z vosku světice zde ve skleněné rakvi ležela, sem z kostela od oprav posledních k snu odsouzena mezi veteší. Po zemi rozházená kukuřice a zlaté hlavy dýní nahnilé a ohlodané válely se kol a v okně, které plno pavučin, jak perla zakalená míhala se lucernička sklem svým ospalým. A bože, co tak hocha zděsilo, byl kostroun malovaný na plátně, ten, jehož obraz děsně průsvitný o dušičkách nás děsil s oltáře. 82 Stál v koutě sýpky, bílý šerem plál, dvě díry místo očí... Aj, toť vše! Ba v úplný zmar sladkých illusí zpod suchých listů starých kukuřic vyhlížel jakýs střevíc děravý, dvě šedé myši a ne růžové na kroky naše hlasně zašustly, by v podlahy se děrách ztratily. To bylo vše, jen plíseň, stuchlý vzduch, pár cárûvcárův a ten obraz kostlivce, jenž civěl z koutu, symbol zničení. Teď chápu již, proč stále do mých snů se ona stará sýpka navrací, v níž děcku strašná pravda životní se objevila v luzné škrabošce. I vzpomínám – ne na zmar přeludů, – ten jistý jest a neodvratný vždy – leč na večery dlouhé, zářící, kdy slunce skrádalo se po bezu, přes hluchavky dvůr celý ztápějíc v tu bolně sladkou tesknost jeseně, kdy od studny zněl skřipot rumpálu, stád z polí jdoucích dusot, chasy křik, co bába, věčný úsměv na tváři, na farském zjevila se zápraží, řkouc vždycky stejně zítra jako dnes: Co jen ty děti mají u té sýpky, vždyť přece dávno čas juž k večeři! 83
PUK ZPÍVÁ
LYRICKÉ INTERMEZZO
[85]
I.
Trochu hudby při měsíci rádi mají milující, v pause polibků když tisknou v nachu líčko k líci. Hudba jiný druh je záře, v hvězdném svitu v luny páře padající při měsíci v srdce samotáře! [87]
II.
Pod živůtkem tvým se hrozen nalívá, srdce, jistě vím, tam brzy zazpívá. Pod živůtkem tvým – jak rozpjal bych jej rád! Bože, co to zřím, jsou jablka to snad? Záře, lesk a sníh, to jasmín v lilje sprch’, jahůdky dvě z nich se derou na povrch. 88
III.
Z paprskové příze udělám ti sítě, v luny bledé říze chytím tebe, dítě; mezi nebem, mezi zemí krytou stromů haluzemi v květech, písních, míze na běloučké bříze budu kolébati tebe až do nebe, dítě! Slyš mne, Titanie, hvězda na úsvitě, jež se v opál kryje mlhy rozpačitě, nemá tolik vděků, krásy jak tvá tvář skrz zlaté vlasy, když se světlo lije s očí tvých a šíje, „Královno!“ když nahlas vzdychnu a než ztichnu – „dítě!“ 89
IV.
Můj svět je moje snět, do světa zkad se dívám, teď výš a dolů hned se kolébaje zpívám. Ve vzdušném hamaku mé srdce taktem bije; výš, hloub – tůň zázraků, všech zázrak – Titanie! Tvá paž, tvůj prs, tvůj ret, ó královno, ó paní, je kouzlo, kterým svět se zpíjí bez ustání. Zhas’ před tvou velebou i měsíc bělorouchý, ba, hvězdy před tebou jak zlaté chví se mouchy. 90
V.
Kam hne se ubohý Puk, tam stále slyší ten zvuk těch rtů se v lásce líbajících; svůj život za to byl dal, by v cestě milenců stál se k políbení shýbajících. V té chvíli, kdy rtové se tknou, z úst hudba z ní najednou a písní z mládí vesmír plní a z duše, jež vešla v úst práh, tam růží tmavý nach se v nesměrnost vlní a vlní. 91
VI.
Vše, co mám, ti k nohám složím: akatu květ s jeho hložím. Květ je láska moje, hloží touhy, boje – však tím bohatství tvé duše nerozmnožím. Vše, co mám, ti v kadeř vpletu: hrstku trávy, hrstku květů. Tráva – moje snění, květy – moje pění – však tím, co mám v duši, nevyzpívám světu. Vše, co mám, ti ve sny vlíbám, s vším, co mám, se k tobě shýbám, zda tě, drahé dítě, chytím v snů svých sítě, zda tě na svém srdci jednou ukolíbám? 92
VII.
Můj bratr Ariel po louce ráno šel a jak se rosou mih’, nejeden brillant zdvih’ na šatu svého lem. – Ó, jak je krásná zem! Já z večera šel pak touž loukou; skrze mrak se míhalo hvězd pár, ó, byl to divný čár! V světluškách jsem je chyt’, v dlaň schýlen nad pažit. Já nevěděl, že on svůj lup nes’ před tvůj trón; já kořist svoji vzal, ji tobě v oběť dal; světlošek opály, brillanty zahrály. Ty obé v okrasu vtkej sobě do vlasů, to dne, to noci dar, a v obém stejný čár, v tom Ariel, v tom Puk a v obém srdce tluk! 93
VIII.
Půjdeme-li doubravou, západu nach nad hlavou, nemusíš se, drahá, chvěti žádnou obavou. Půjdeme-li jahodím, cos jak v žertu prohodím, ale bez úrazu tebe domů provodím. Půjdeme-li lískovím, cos ti v ouško napovím, všecky sliby dávné lásky zas ti obnovím. Půjdeme-li vrbami, pouze měsíc nad námi, skloním se tvým vlasem k líčku jak on mlhami. Půjdeme-li olšinou, lokty mé tě přivinou, až ti sladké ve závrati smysly pominou. 94 Půjdeme-li kapradím, na klín si tě posadím, všecko, co vzal tobě život, sny ti nahradím. Půjdeme-li ořeším, pak své srdce potěším, hvězdy zamknou zlaté oči, když si zahřeším! 95
IX.
Mnoho, mnoho, mnoho krásy je v tom světě celém! Sivé oči, zlaté vlasy, plné boky, útlé pasy – mnoho, mnoho, mnoho krásy s vůní, třpytem, pelem. Mnoho, mnoho, mnoho touhy je v tom srdci malém! Láska sama – sen je pouhý, krátký kvas a půst pak dlouhý, – mnoho, mnoho, mnoho touhy a to v boji stálém. Mnoho, mnoho, mnoho přání je v tom žití celém! Jedno nejvíc srdce raní! Když tvé čelo zkvetlou plání, proč nesmím být čmelem! 96
X.
Až po boku zas usneš Oberona, noc bude to tichá a sladká, vonná; vám bude pára luční clona. Ó, přejte jen, abych jak cvrček tmavý se do sperlené skrýti směl trávy, ne u srdce, pouze blíž hlavy! 97
XI.
Až tu jeseň zavíří, v listí vichr zahýří, až se řeřáb jak tvá ústa do purpuru zapýří, Kytkukytku z něho udělám, na srdce ji sobě dám, s upomínkou na tvá ústa půjdu světem sám a sám. 98
XII.
Duše všeho dobrotivá v duté třtině zpívá, k hnízdu ptáku kývá, z lesklých očí čerstvé rosy v duši mou se dívá. Když se večer stmívá, v srdce zvonů vlívá sladkou něhu, jíž mé nitro touhou rozechvívá. Snivá, dovádivá, sladce opojivá, v scherzo večer žab a sítin proplétá se, splývá. Láskou všeho živa, v žití, jež mi zbývá, dopřej, ať jsem jako posud tvoje flétna snivá! 99
POHÁDKY
[101]
Pohádka o modrém lotosu.
Od koptické staré chůvy slýchávala o lotosu, který roste modrý, velký ve pramenech svatých Nilu. Roste modrý jako blankyt, krůpějí pln jako hvězdy, na vlnách se Nilu houpá v stínu Měsíčných hor černých. Utrhnout jej nikdo nesmí, jistá smrt jde v patách smělci, mžikem omráčí jej vůně opojná a plná žáru. Od koptické staré chůvy slýchala, juž děcko, báj tu a čím rostla, tím víc v tichu myslívala na ten lotos. Nemyslila pouze sama, myslil syn též staré chůvy, z otroků jenž Faraona toužebné k ní zvedl oko. [103] Znal tu divnou báji rovněž, věděl, že též zná ji ona, pochopil, že ona tajně po tom květu modrém stůně. A tak jednou prchnul v noci, když ji viděl na terase vzdýchající ku měsíci dívat se, Nil odkud teče. Prchnul tam, Nil odkud teče, utíkal noc dlouhou, celou, až se jitra zlatým žehem leskly štíhlé obelisky. Chvátal na jih dál a stále smutného kol města mrtvých, jejichž věčné snění hlídá ibisů řad v kněžských posách. Chvátal královských kol sadů, slavíků kde zástup stůně, pouští, kterou třtina šumí, kvete bodlák, šakal kňučí. Chvátal pět dní, nejed’, nepil. Večer byl, když ztratil z očí starý Nil, jen černé hory, Měsíčné on viděl hory. Stály v dlouhém polokruhu, hvězdnou loktuš na své hlavě, nohy kryté řízou stínů koupaly si v kalné vodě. 104 A tou vodou, jako slzy která vřela, lotos ploval modrý, velký, bájeplný jako její snivé oko. Chtěl se shýbnout k této vodě, natrhat chtěl toto kvítí, hrůzo! květy měnily se kolem v lidské obličeje. Chtěl se shýbnout k této vodě, natrhat chtěl toto kvítí, ana proti němu zvedla postava se obrovitá. Jak by živa z hor těch jedna, jež tu stály v polokruhu, vztáhla proti němu ruku obrovskou a plnou stínů. „Kdo jsi, červe, který směle rajských zahrad rvát chceš kvítí?“ „A kdo ty jsi?“ odpovídá syn koptické staré chůvy. „Afrika jsem, Nilu matka,“ stařena dí vážně na to, „synu svému, když jde v dálku, milé jeho květy hlídám. Nemysli však, že tak snadno urveš lotos, pevně v hloubi v kořenů tkví starých spleti, která spíš tě stáhne k sobě. [105] Kdybys třeba silnou paží přemohl mne, starou ženu, neutrhneš přece květu, s jitrem juž můj syn se vrátí!“ Syn koptické staré chůvy Afriky tu objal nohy, hořké slzy prolévaje, žalem zalkal z hloubi duše. Stařeně tu řekl všecko, neztajil ni svoji lásku, tajnou lásku ku princezně, hrdé dceři Faraonů. „Nuže, za mnou!“ ona děla. Rozstoupla se před ní hora, jako brána rozstoupla se, v smaragdové kobě stáli. Syn koptické staré chůvy zřel tu velké taje světa, divů všech stál u kolébky, smrtelníkům noc jež halí. Viděl starou skálu Věčnost, z které teče pramen Život, tryskající, blýskající věčným šumem, věčným varem. Viděl nebem jako v bezdno vystupovat velké hvězdy, ne víc pouze hřeby zlaté na azurném palankinu, 106 Nýbržnýbrž světy, valné světy s jejich prsteny a kruhy, s vyvařených sopek lávou, s nekonečnou drahou mléčnou. Viděl velký Zodiakus s démantovou osou země, v ňadro všem se skalám díval, v duši patřil všemu kvítí. Viděl druhou stranu země, tam kde bloudí mrtvých duše, jako suché, zvadlé listí, které vítr žene nivou, Dřívdřív než sežene je k soudu poslednímu, Osiris kde zvedá zlatou svoji misku, aby vážil skutky lidí. To vše viděl, pak i zřídlo, kolébku zřel svatou Nilu, tam kde onen modrý lotos usmívá se plnokvětý. Na památku narození Nilu, dobrodince lidí, roste tam ten modrý lotos zlatoperlý s lidskou tváří. Afrika se naklonila k bezdné tůni, v které druhdy žití dala svému synu, a pár květů utrhnula. 107 Jimi skály dotknula se, ta se otevřela rázem, stáli venku v čiré noci; nebesklonem bledly hvězdy. „Zde máš!“ děla a v dlaň jemu vtiskla kytku modrých květů, „nad hlavou ji vzhůru vznášej celou cestou a teď pospěš! Nad hlavou ji stále vznášej, nebo silná jejich vůně, nebo modrá jejich záře zničit může duši tvoji!“ Řkouc to, propadla se v hloubi. Pod hvězdným stál sám zde nebem syn koptické staré chůvy, pot na čele, úzkost v duši. Kdyby neměl v dlani svojí ony květy, mnil by, sen to; avšak s kytkou vztyčil ruku a juž cvalem dal se odsud. Běžel nocí, běžel jitrem, nad hlavou tu kytku vznášel, neklesla div jemu ruka svalovitá, vlhká potem. Běžel pouští podél řeky, ve úpalu slunce běžel, volavek a čápů hejna bezuzdným svým plašil tryskem. 108 Běžel močály a sítím, krokodil se nazved’ z vody, udiven lev zůstal státi u nápoje za ním patře. Běžel pět dnů a pět nocí, nad hlavou ten modrý lotos, až s ním klesnul vysílený ku terase palácové. Večer byl a ona právě hrdá dcera Faraonů stála mezi sloupy, patříc k jihu, odkud Nil se valí. V tom ku jejím padnul nohám, udýchán a vlhký potem, vznášeje k ní modré květy, plné živých, lidských tváří. Opojná šla z květů vůně, jako myrha trpká, sladká, jako výdech čerstvé krve, z obětní když kouří misky. Chtěla naklonit se k němu, on však v křeči sebou škubnul, vzlyknul divě – byl juž mrtev... kytku stále třímal v ruce. Udivena stála před ním, chtěla volat otrokyně, v tom však náhle divá bouře z královských sem hlučí zahrad. 109 Vyplašený lid sem chvátá, vojín, oráč, muž i žena, i ten písař, který dumá v papyrusech v chladné kobě. Nářky zní a bědování hukotem jak dálné moře: Pomoc! Pomoc! Nil se valí! Mimo čas on vystoup’ z břehů! Vystoup’ veliký a hrozný, obilná nám trhá pole, láme palmy, tamaryšky, trhá chýže, plení města. Ne víc řeka, dobrodějka, to je celé strašné moře, zatopí nás, utíkejte! Však tu stařec Nil sám v patách! Na škeblovém sedí voze, jenž je tažen krokodily, v změti bílých vousů perly starý Nil, bůh země naší! A než Farao ctný vyšel z hloubi tichých komnat chladných, kněží soud byl pohromadě, zřeli vše a pochopili. Zřeli dceru Faraona bledou strachy, zoufající nad mrtvolou, která v ruce drží kytku lotosovou. 110 „Právem otec Nil se bouří, neb chce zpět své dostat kvítí, třeba smířit jeho hněvy, navrátit mu, co jest jeho. Otrok nemoh’ odvážit se bez rozkazu tvojí dcery k tomu lupu... ona umře!“ „Umře! Umře!“ hlučel zástup. A již loď je připravena, do ní vložen mrtvý otrok, s lotosovou kytkou v ruce, jež plá jako lidské oči. Princeznu v loď dali k němu, zlatými je spjali kruhy, živou spjali ku mrtvému, který držel kytku v ruce. Zázrak! Sotva kněží výrok stal se skutkem, Nil v svém hněvu ukrotil se, stoup’ v své břehy, zvraštěnou tvář povyjasnil. A po žlutých jeho vlnách smutně pohřební loď spěla, spěla s táhlou, truchlou hudbou při pohřebních písní zvuku. Spěla k jihu, odkud teče otec vlasti, spěla dále, královských kol spěla zahrad, slavíků kde zástup stůně. 111 Mrtvého kol spěla města, v hrobkách svých se hnuli mrtví, hnuli se a zavzdychnuli: Proč dál pluješ, dcero naše? Spěla pouští dál a dále, Měsíčné až kde jsou hory jako věštky v polokruhu s loktuší hvězd na své hlavě. A tam kdesi v černé vodě v skalách zapadla a znikla s hrdou dcerou Faraonů i s koptické chůvy synem. Modrý pouze zaplál lotos v hloubi tůně jako hvězdy, perlokvětý s vůní silnou s lidským plul tam obličejem... 112
Dvojí ekloga o Orfeovi a Eurydice.
113
I.
Antická. (Skalnaté srázy Erebu, v pozadí niva, plná kvetoucích asfodelů, kudy táhnou stíny mrtvých.)
Merkur (vchází s Orfeem). Jen opatrně! – Dále skrze stíny. Teď ještě přes balvan krok do hlubiny a uzříš je na nivě z asfodelů, jak táhnou svojí krásy ve úbělu, jak přeludy a jako zjevy báje. Ji poznáš snadno. Přejde kolem kraje té propasti, já kývnu holí s křídly a přijde, přenesu ji Styxu zřídly vždy dál, ty lyru proti dravcům zvedni, hraj před námi, však jen se neohledni! Orfeus. Dík tobě, neúnavný posle bohů! Jak nejistě zde všady kladu nohu, zde kámen zdá se chvět, vzduch je tak chladný. Jdou v skutku řadou. – U Zeva, tam vnadný zřím její profil, lilje na svém stvolu tak není luzná, kráčí v tichém bolu, 114 zdá usmívat se, jistě myslí na mne! Můj vzdech a pláč, mé touhy marné, klamné, vše zázrakem je nebes vyplněno. Ó Eurydiko! milenko! ó ženo! Merkur. Ztaj trochu hlas, ať nesplašíš je rázem. Jak ohledneš se, klesneš mrtev na zem a ona jako přelud z páry zmizí. Orfeus. Ach, směti zlíbati lem její řízy! Jen jednou ku srdci ji přivinouti a měl bych sílu k další strašné pouti. Ach, proč je soujem krás všech a všech ctností? Merkur. Jen pevný buď a věř jen budoucnosti! Orfeus. Máš pravdu. Jaké zas nám svitnou časy. Věk zlatý přijde rozkoše a krásy, kdy ona, Psyché, nakloní se ke mně, sny vylíbá i dumy z hlavy jemně, má hlava na její pak ňadra klesne! Hvězd uhádnu rej v symfonii plesné, jen sílu nyní! Blesk jejího oka je vítězící alkaická sloka a soulad údů triumfalná óda. Jeť ona nadšení a v tom je shoda, jeť ona mana a v tom nebes žáry. 116 Merkur (k sobě). Co platno vše, je pořád snílek starý. Orfeus. To budou jitra a to noci budou! Zřím v samé hvězdy, v zoru nachem rudou. Hlas její do hlubin mi duše zpívá, kde jaký sen se v úkrytu svém skrývá, je vylákán, hned motýlí má křídla a letí jako smaragdová šídla nad tůní tmavou. To vše dělá ona, den jest s ní jasný a noc s ní jest vonná. Eurydike (spatříc Orfea). On? – K žití zpátky? – Jaké velké štěstí! Zas mohu růže v kadeře si plésti, se v zdroji koupat, zase trhat kvítí, zas milovati a zas šťastna býti. Je možno to, on v mysli mne má posud? Zpěv jeho vševládný že pohnul Osud? já zpátky smím? Jak vše to věřit mohu? Kterému za to děkovat mám bohu? Merkur (k ní). Dost času na dík! Nyní rychle k předu. (k němu)
Spěj za mnou stíny, kudy tebe vedu. Eurydike. S ním opět žíti?! Ach, to budou časy! Ty dlouhé naše procházky! Mé vlasy 118 on zdobit bude hyacinty zase. Nám svlačec podá v nezkaleném jase svou číšku rosy a med lesní včely. Nám jedním svátkem bude život celý. S ním usnu a s ním probudím se z rána, jím pochopena a jím opěvána. Ó kmeny buků, kam vryje mé jméno! Orfeus. Jak spanilá jest! Eurydike! – Ženo! Merkur (k němu). Buš v struny víc, ať přehluší tvé nářky! Jen deset kroků, pak juž bez přetvářky ji zlíbati si můžeš podle chuti. Orfeus. Ó strašná cesta! Bozi, jak jste krutí! Eurydike. Zřím bílé roucho vlát na onom místě, hlas harfy slyším, ano, on to jistě! To jeho lyra, která šelmy krotí, ó miláčku! Můj Orfee! Ó choti! Orfeus (se ohlédne, hromová rána, Eurydike zmizí). Jak Erotovým odolati střelám? (klesne bez vlády). Merkur. Mně všecko jedno. – Povinnost svou dělám. 120
II.
Moderní. (Herna v kterýchkoliv lázních. V pozadí hrací stůl s jakoukoliv hazardní hrou, obklopen účastníky obého pohlaví.)
Přítel (vchází s mužem). Jen pozorně! – Sem chodí každodenně. Buď stopuje, jak papíry jsou v ceně, též někdy po milencích kolem těká, na hejla, který dá se chytit, čeká, též ob čas zkusí v hazardní hře štěstí a celkem klidná, dobré mysli jesti. Ji poznáš snadno. Šatí se vždy stejně, jak s tebou pokud žila, čarodějně tě uchvátí, jen cinkni v kapse zlatem a jistě v náruč tobě vletí s chvatem. Muž. Dík tobě, brachu! – Nevím, jaká touha mne po ní jala, ač se vše zde rouhá mým citům lepším – ale za ní musím! Ba naposled své štěstí ještě zkusím. Tam její profil nápadně tak bledý, ta kola pod očima – jistě sledy 115 morfia v tváři... pikantní jest věru a démonická v okna pološeru. Krev moje žhne, mne varem divě pálí. Ó, proč tak svůdná je a krásná z dáli! Přítel. Zkroť vášně žár i nával krve chtivé, než rozhodneš se, ji pozoruj dříve; blud spáchán mžikem, potom dlouho mrzí. Muž. Jeť pohled její vyzývavý, drzý. Však to mne dráždí! Jen ji v náruč chytit a s ní se třeba v zatracení řítit a s ní se utýrat až do věčnosti! Přítel. Jen opanuj se! – Škoda budoucnosti! Muž. Máš pravdu. Třeba vmysliti se zpátky. Čas štěstí našeho byl přec jen krátký. Já „čehý“ táh, „hot“ ona – to je všecko; a naposledy, když pak přišlo děcko, já nemoh’ ani s jistotou jsem říci, zda krev má v žilách těch, v té zřítelnici zda oka mého blesk mi zdarem kyne. Máš pravdu. Opět vidím všecko jiné. Jeť žena vlna, její spád tak hravý, pec žhavá, illuse jež všecky taví; pojď, půjdem odsud. – Smyslů hříčko, vari! 117 Přítel (k sobě). Je posud zamilován, blázen starý! Muž. A jaký život s ní! To dím sub rosa, jen samé ohledy a samá prosa, hled její peníze jen z kapsy láká a nuda, nuda, den který se smráká. Co mne to chytlo? – Zbytečnost, var krve. Za dva, tři dny mně bylo by jak prve. Kde v souzvuk nejdou duše, konec všemu. Jsouť vnady její úklad měšci mému. Žena. On? Bože on? – Co asi chce jen tady? Je posud hezký, ač ne právě mladý! Mám začít s ním zas? – Věru, skoro nevím! Mám lapiti jej rozpakem zas děvím, či cynismem snad přivítat jej drze? A blázen, tuším, že má v očích slze! Mám za ním zpět? – Toť věru ironie, toť maškarada, pravdě jež v tvář bije. Přítel (k ní). Ba máte pravdu – však ten výbuch zduste. (k němu)
Nu, rychle zlatem zacinkati zkuste! Žena. A žíti s ním zas? – Ne, ty věčné spory, ty jeho nudné, dlouhé rozhovory. 119 o politice, umění – ta nuda! Je rád, když starou anekdotu udá, a v noci chrápe, ve dne zase bručí, na kuchyni a na sklep stále hučí, vše vyčítá a počítá jen stále. Toť rub tvůj, lásky svatý ideale! Ne, nepůjdu s ním, zisku v tom tak málo! Muž. Za jeden pokus by to přece stálo. Přítel (k němu). Zacinkej měšcem! To nad všecky řeči, tam přesvědčí, kde nic juž nepřesvědčí, zacinkej měšcem, tvá jest, jak dřív, zase! Muž. Nic neztratila posud na své kráse. Žena. Toť přisadím si – penězi on cinká. Sem blíží se – ó sladká upomínka! Je opět můj! – My smíříme se spolu a štěstí octnem se zas na vrcholu! (Blíží se ke stolu.) Muž. (který vytáhl hrst zlata, náhle se rozmyslí, strčí ji zpět do kapsy a odchází). Jdi, na zlato se rýmuje zas bláto. Přítel (postoupí k stolu). Tak já to zkusím! Stojí ještě za to! 121
List.
„Ba nikdo,“ děl Lancelot s Ginevrou „o naší lásce vědět nemá, nechť divoce v srdci vášně nám vrou, přec ústa vždy zůstanou němá! Ni slovem nezradíme, ni pohledem, co v duších nám kvete, svítí a budem si patřit jen myšlénkou, snem a lásku svou vždy budem krýti!“ – Tak v šeru jen chodeb zámeckých kdes si zimničně ruce stiskli, neb podvečer, dvůr když vycházel v les, než pochodně na cestu blyskly. Tu jednou, – těžko touze odolat – i napsala Ginevra psaní a Lancelotu v rukáv – divý chvat! – je zastrčila při snídaní. Hned Lancelot vyšel v zámecký hvozd, tam stezičku skrytou znal v houští, kde pouze skáče pěnkava, kde drozd v šer jásavé perly své pouští. [123] Ta cesta byla nepřístupná všem – přes balvan k ní šplhal a klestí, nes’ lásky zářnou píseň v srdci svém, šel s Ginevry listem – ó štěstí! Na kámen tam sed’ a dopis ten čet’. Ó blaho! Ó záře! Ó mládí! Kol celý svět byl mu jediný květ! Jak doubí šumí a chladí! Na rozpálené skráně mnohý list jak zvědav se v haluzí stáčí, z hnizd ptačích žluté krčky, jakby číst s ním chtěly, též ven se tlačí. Co kolem je vůně, jak v lůně skal kol volají doupnáci na se a tisíce těch krás, v nichž svět kol plál, šlo s dopisem tím ve souhlase. „Jsem věčně tvoje a v každičkém snu vždy líbám tvé srdce i oči, jsi u mne, kde stojím i kam se hnu, můj pohled se za tebou točí! Mé blaho, mé štěstí, mé žití tys, ba lepší jsi mé duše částí! Ó, na tvém srdci tak spočinout kdys jen jednou a zemříti slastí!“ A Lancelot čet’ a v srdci měl květ a ten květ láska nazývá se; jak šírý ten svět, kam do kola hled, ve doupnáků ztápěl se hlase! 124 A neustál číst a líbal ten list, jej věčně chtěl na srdci krýti; Však zda byl by jist, vždyť kosův juž hvizd by moh’ je oba prozraditi! List slíbal divoce, jej roztrhal na tisíce bílých hvězd malých, ty rukou smělou pak rozhodil v dál, ve zvonků ty klesnuly kalich, Tyty sedly si na mech, ty padly v keř, ty kroužily po skále dolů, ty ztratily se ve javorů šeř a za všemi patřil on v bolu. Dne druhého se z honby vraceli král, královna, pážata, sluzi, tu Lancelot zřel, jak se ztráceli na ono místo zmdlení chůzí. Ó běda! ó žel! On z dálky juž zřel ty útržky z královny psaní, tam v mechu se skvěl ten zářivý běl, kam psala jeho srdce paní. Ó běda! ó žal! Ó jistě, že král ty útržky bělostné zvedne! Jak ruku své ženy by nepoznal? Zří, Ginevra hrůzou jak bledne! Ach, co bude pak, jen zvěděti, jak by odvrátil od té je houšti, kde hvízdá kos a drozd skrz větví mrak v šer jasavé perly své spouští. 125 Juž sklání se král, by nejbližší vzal, však dive, ó zázraku pravý! před králem motýlů, bělásků vzpjal se celý zástup z rosné trávy. Tu letěli výš, tu kroužili níž, tak jakoby králi se smáli, vždy dále, když chtěl je zachytit již, kdes pokryli větve i skály. Jak z milionů bílých růží květ by náhle divý vítr střásl, však v každičký kr kkrok hned zas v nový let se dali – král s královnou žasl. Pan Lancelot si s čela otřel pot, kos v houšti hvízdal čtveračivý: „Ó, milujte se dále o překot, vždy láska v čas koná své divy!“ 126
Stará pohádka.
Král zbloudil na honu. (V pohádkách bývá to častý případ.) Kolem se juž stmívá, v zeď rostou zvolna černé borovice a průhledy se tmějí víc a více, i stanul, naslouchal, pak troubil v dáli. Jen žalné echo vracejí mu skály a ticho zas, po druži ani stopy... Král zarazil do země lovčí kopí a skočil s oře, přivázal jej k buku a houštím po jehličí, beze zvuku se prodíral, než žízeň k všemu ještě mu spjala jazyk v palčivé své kleště; zde blízko někde na studánku hádal. Dne poslední svit větvemi se vkrádal, když našel ji. Drahokam ve prstenu tak neblýskne v rej veda barev změnu, jak plocha její třpytně v zrak mu bleskla. Však divně, smutně v stínu se zde leskla modřínů bradatých a hlohu, dřínu, ve věčně mlčícím a charém klínu. Král sedl na kámen a k vodě schýlil skráň znavenou, stín přes hladinu pílil, [127] stín jeho vlastní, až se pozachvěla. Ta voda, zdálo se mu, blízko zela, však lačnými rty jak jí chtěl se tknouti, zřel vlnu k vlně tichým ruchem lnouti, jak sestra sestře v ucho cos by řekla a jedna vlna po druhé se lekla a začla couvat a se tratit v hloubi, kde na dně s žabincem se mechy snoubí. Rty krále suchy zůstaly jak prve. Zřel zdiven kolem. Květem jako z krve tu kýval náprstník tak zdlouha, zvolna... A duší krále táhla tucha bolná, chtěl opět pít a voda, v čistém jase jež tryskla zatím výš, zpět klesla zase. Nic platno; musí žízní tady zhynout. Sňal přilbu, natáh’ paž, kam ji moh’ šinout, však voda ustavičně unikala a jasem svým se jeho žízni smála, ba jemu zdálo se, cos jak smích v skutku že šlehlo kapradím v té tiši smutku. I nechal toho, sedl, hlavu v dlaně své složil, jitro ždaje odhodlaně, zřel, kterak stíny houstnou po jehličí. Tu zdálo se mu, nad ním kdes pták křičí tak divně, polo hýká, půl se chechce... Král se studánkou dál to zkoušet nechce a jak dřív dolů, nahoru se dívá... Ó zázrak! Z borovice černé kývá mu zlatý plod jak oranž velký, plný, ten hledí v tichu do studánky vlny, jak plný měsíc blesk by v šero snětí. A druhý vedle, trochu dále třetí... Král nepřemýšlel dlouho, pouze cítil svou palnou žízeň, tasil meč, se řítil 128 po haluzi, ji uťal jedním rázem a zlaté oranže tři složil na zem v mech kyprý, sed’ a chytil jeden s chvatem, jej mečem naříz’ – sotva kůry zlatem kmit’ břitký ocel, oranž pad’ mu z dlaní a před králem tu stála z nenadání jak přelud dívka mladá, sličná, nahá. Vlas vlnou zlatou jí až k patám sahá, spí v očích kouzlo jihu, v tazích zoře. Les na chvíli se oděl v světla moře, král po ní sáh’, však rázem, přelud báje jak luny paprsk po vlnách když hrajehraje, se přehoupla a do studánky sjela, tam zmizela a brzy králi zela jen vodní plocha temně zakalena, kde vločkem stříbrným si hrála pěna. Král podivil se, druhý oranž chopil a rázně meč do zlaté kůry stopil a zas ten zázrak! Oranž pad’ mu z dlani a přelud, dívka, rovna plaché lani zde stála s černým vlasem, hrdá krása, kde každá linie ve souzvuk jásá, tak bujných vnad, že králi dech se stavil. „Ó, ty mi neprchneš!“ on v hněvu pravil. V tom, co se ona nad kraj studny kloní, žár v oku, meče jilcem hodil po ní, však pozdě, do hlubiny rovněž sjela. Hlať vodní se jen nepatrně stměla, jak stopou rudé, teď prolité krve a brzy byla bez hnutí jak prve. Král mnul si oči, děs mu duši svíral, na třetí oranž v ustrnutí zíral, má roztít jej? Však žízeň příliš palná a k zámku domů cesta příliš dálná, 129 ty nutily jej, k meči sáh’, ťal zase: tu třetí dívka v tajuplné kráse! Smích rozlit v celém těle nesla plesný, vše květy v něm a vše slavíky Vesny, jak lilje bílá před ním v záři stála a celým zjevem svým se smála, smála! „Ty neujdeš mi, s vlasem kaštanovýmkaštanovým,“ král křikl, „dřív ti v ouško něco povím!“ K ní sklonil se a než moh’ zjev ten jasný se sklonit k vodě, chopil plášť svůj řasný, jej přes hlavu jí hodil jedním rázem a mocným trhnutím ji srazil na zem. Pak, ať se bránila jak chtěla, vzal ji a běžel hvozdem, oř kde čekal, dal ji do sedla před sebe, bod’ na krev oře a cválal mýtinou, ač stínů moře se za ním jako proudy rozlévalo a na cestu juž světla bylo málo. I jeli, cval to divý, honba hrozná! Jen ruky stisknutím král ob čas pozná, že ještě v plášti jeho kořist celá. Tu ňader cítí vlnu, jak se chvěla pod pláštěm, boku svah, ji pevněj stiská. Juž okna hradu kynou jemu blízká, juž přes zvedací most hřmí, juž je v bráně, juž v podhradí, juž chvějné vzpíná dlaně po klice komnaty, juž za ním dvéře zapadly s třeskem hromu, v pološeře ji hodí na lože, plášť strhne – aj, zde leží, v své celé, nesmrtelné kráse svěží a ještě trochu, ač mdle, usmívá se. Kles na kolena, něhu ve svém hlase k ní dlouho mluvil, líbal rty a ruce, však pod rukou mu vadla, třás jí prudce, 130 tisk’ na srdce a zdrcen klesl k zemi a ustavičně jen ten úsměv němý. „CoCo, dítědítě, chceš?“ – Rty zachvělo jí mdlými: „Ó, pusť mne, chci jen za sestrami svými!“ „Kam?“ „Do lesa a do studánky zpátky!“ „Chci připravit ti život luzný, sladký, po boku mém ty vládnout budeš paní, sta otrokyň se k tvojí službě sklání, jen zůstaň mojí chotí, mojí ženou!“ „Já zhynu, pusť mne!“ „JmenujJmenuj, jakou cenou mám vykoupiti drahé tvoje žití?“ „Zpět za sestrami, králi, nech mne jíti, jsem bez nich stín a přelud!“ Rtíky její jak ocúnu se bledé lístky chvějí a spíná ručky dětské tak a malé a oko prosí v muce neskonalé: „Ó, pusť mne za sestrami, jinak zhynu!“ A hlavou v jejím spočívaje klínu král jako dítě prosil: „Což v tvé hrudi se lásky svatý paprsk neprobudí, což nemáš aspoň soucit, dítě, se mnou?“ „Mám, ale nelze – pojďme!“ „Kam, v noc temnou?“ „V noc za sestrami!“ „Nuže pojďme, hledět jen přestaň smutně tak!“ „Máš všecko zvědět, vše povím ti, však pouze až tam v lese!“ 131 Ji v náruč chyt’. List jivy tak se třese, když večer naň severní vánek dýchá. Zas v plášť ji zahalil a jeli z ticha přes nádvoří a podhradí skrz bránu. Jak choré děcko nes’ ji, v srdci manu on cítil soucitu, kde vášeň plála; tak jemná, něžná býti se mu zdála, že bál se o ni každým skokem oře. Je brzy zahrnulo stínů moře, zas byli v lese, jeli po mýtině, tam plály vrby, světlušky v svém klíně, tam houkla sova jako výkřik bolu. Však cítili, že byli při tom spolu, on v plášť ji halil, k srdci tisk’ a ona jak vedrem unavená lilje vonná se oddávala jeho něze vroucí. Teď vyšel měsíc, slyšeli kdes tlouci v tmách slavíka, kol rosa v perlách hrála... A zde ten hvozd a zde ta němá skála, zde modřínů zeď věčně zádumčivá, zde pustá strž a zde studánka kývá, zde oře přivázal, ji sundal s koně. Jak ostružiny rvaly by se o ně, tak chytali se v proutí, klest i kámen. Na lebce skály hořel modrý plamen a náprstníku květ tam u studánky plál nachem, jakby stopen ve červánky, sta žhavých much se pletlo v kštice hlohu; šel, nes’ ji, nejistě klad’ v trávu nohu. Již byli u cíle. Hlať jako achat se leskla v stínu, měsíc začal máchat v ní stříbrné své vlasy z jedné strany, že povrch vln byl ostře pruhovaný a hrál a chvěl se stem jiskrných bodů. 132 „Tak pusť mne za sestrami! Zříš tu vodu?“ „Jdi tedy,“ pravil dojat, „ale rci mi své tajemství i jejich!“ Rety mdlými jak mroucí ona chabě zašeptala: „Co na mně chceš? Má síla juž tak malá. Já zhynout musím. V zakletí zde žily jsme sestry tři a tys měl dosti síly, žes k životu nás mečem svojím zvábil, však v mžiku tom též všecky tři jsi zabil. Po lidu poesii rukou drzí tys králi sáh’, ó nediv se, že brzy ti zmizela, pak lidu po svobodě jsi hodil mečem, až krev její vodě se snoubila... Co mohu já zde třetí, já, lidu štěstí? Žel, že rozuměti jsi nechtěl nebo nemoh’, juž je pozdě’ Jdu za sestrami... pohleď, v tmavém hvozdě noc na trůn sedá, svět je tůně bolů... já musím umřít...“ „Tak umřeme spolu!“ Král vykřiknul, ji objal. Po něm sáhla a divá síla juž jej ke dnu táhla, chlad vody cítil, však též její tělo a v skalách, stromech, kapradí to znělo jak tichý smích a padali tak stále. Kam? Nevím. Jitro růže svoje skále juž vlíbalo i ve modřínů kštice. Král na svůj zámek nevrátil se více. 133
KOVÁŘ A SMRT ZIKMUNDU WINTEROVI
Culpa est velle mori, culpaque nolle mori. Ovenus.
[135] I. I.
 Byl kovář Ivan statný chlap, zem zatřásla se, kde jen šláp. Nad výhně svojí plamenem stál s kyklopickým ramenem. Od rána bušil k večeru, zpěv na rtu, v srdci důvěru, a jak roj jisker, měch kdy skříp’, kováři sršel od úst vtip a v ohně nach když rukou mách’, měl každý ze vsi před ním strach. K nikomu neměl ohledů; tich dlouho v hádky sousedů, když posled zahřměl v hospodě, vše smířilo se ve shodě a mlčky každý domů šel, nechť třeba v srdci hněvem vřel. A když on řekl: „Tak to jest!“ tu bylobylo, jakby zvednul pěst, a pěst když zved’, tu bylo hned, jak rána slovu šla by v sled. Tak v míru let žil padesát, chud, poctiv, na světě byl rád a bál se pouze – umírat. [137] II. II.
 Ves vzbouřila se veškerá, neb přišla do ní cholera. Zuřila lítá válka kdes, cholera za ní šla jak pes; cholera za ní šla jak chrt a za cholerou – kmotra Smrt. I žili v strachu závrati. Nepřestal zvonek cinkati na úzké, sešlé zvonici v pohorské, chudé vesnici. Ba, v každé chatě zvlhla líc a hrobů rostlo víc a víc na malém, veském hřbitůvku, tom věčna úzkém ostrůvku. Byl hřbitov brzy hrobů pln a příboj těchto ztuhlých vln zeď nestačila pojmouti; juž plno každé zákoutí, ba chudé hroby jako v let div stačil hrobař zaházet; zhas’ kantor, farář v zápětí úřadu stal se obětí, 138 juž prázdná byla skoro ves a všady ticho, všady děs, jen kovář ve kovárny stínu nad černou schýlen kovadlinu v kov třískal včera jako dnes. 139 III. III.
 Kováři přešel všechen smích. Že měch mu posud neutich a kladiva spád že hřměl dál, tím bylo, že se kovář bál a srdce svého smutný cit chtěl práce ruchem přehlušit. V hlas měchu šeptal pod sebe: „Dnes, zítra dojde na tebe!“ Ba často neměl odvahu, se podívati ku práhu, spíš zahleděl se v ohně blesk a znova perlíku zněl třesk. Vymřelou skoro vesnicí ty rány zněly dunící, že mnohý, starý výminkář jda kolem odvrátil svou tvář, se pokřižoval u těch míst a vida oknem šlehat plam, byl v hlubinách své duše jist, že buší tam juž ďábel sám. 140 IV. IV.
 Byl večer. Stínů rostl dav a kovář posud čil a zdráv. Chtěl odhoditi perlík již a protáhnout svých údů tíž, v tom na záspi, aj, kroky slyš! Jak táh’ by tichý větru van, kovárny dvéře do kořán, však bez ruchu a matně v nich stín příšerný se chvatně mih’. Jak ve výhni to zhasínalo, tu kováři se náhle zdálo, že o Dušičkách v svíček záři týž patron visí na oltáři, na místo očí díry v tváři, – na místo noh a rukou hnát! Krev cítil v tváři a zas chlad a než moh’ sebe ovládat, za stínem hodil perlíkem. I zaduněla v hloubi zem, pad’ perlík jako boží hrom, cos chruplo děsně v mžiku tom a bledý stín ten v zášeří se zakomíhal u dveří. 141 Neb perlík slít jak blesku kmit. stín, kostlivec byl v půdu vbit. Trh’ sebou dvakrát, matně jen a kovárnou táh’ slabý sten, jak zimní vítr, s topoly když bezlistými zápolí, a jizbou puch táh’ mrtvoly... Žár výhně zatím zcela zhas’ a kovář, ač se posud třás’, rozsvítil chvatně kahanec. Aj, před ním stál pan kostlivec! Tíž perlíku měl na noze a škubal sebou uboze. Jak přelud velký, nadlidský; leč jak se vyprostiti chtěl, v bezmasé tváři výraz měl tak bizarrní a komický, že kováři se v okamih hlas pošklebku ve hrudi zdvih’. Stál před ním, v tvář mu klidně zřel, oba si boky podepřel a všecken strach i hrůzu z hrobu a všecken vztek a všecku zlobu, jíž ode dávna na Smrt vřel, v jízlivém smíchu ze všech sil kostrounu ve tvář vychrlil: 142 V. V.
 „Aj, pane kmotře Neplecho, ty chuďasů všech útěcho, ty boháčů všech postrachu, tak vidím tě zde ve prachu! Jsi ty mi pěkný, noční pták, podívám se ti na zobák. Jsi ty mi vzácný, řídký host! Hle, napřed kost a vzadu kost! Mně líto, že tu musíš stát, jak sedíš, to bych věděl rád? A co mám k večeři ti dát?... Jen nekruť se zpod perlíku, pár zrzavých mám hřebíků a zkroucené dvě podkovy, ty popřát ti jsem hotový, však jiného, věř, nemám nic... Že nešlehne stud tobě v líc, se lidem plížit ve zápětí a dávit ženy, muže, děti svém nehostinném ve objetí! Sít zmar a zhoubu na světě! Však nastal čas už k odvetě. Teď mám tě, nepustím tě juž, ty vycítíš, co pravý muž; svět sloužil tobě – mně teď služ! 143 Já blázen! Strach měl před tebou a větší skoro – teď to řeknu – i než před Boha velebou! Však nyní mám tě pod sebou a podruhé se neuleknu; ples v srdci a smích ve zraku chci pást se na tvém rozpaku. Jak zabloudil jsi, kmotříčku? sem v tuto pozdní chvilčičku? Rci, kam jsi zamířeno měl? Kde s chutí byl bys večeřel? Ku zámku tíhnul snad tvůj chtíč, či v chatu vesničana šerou? Jsi zpozděn, strachem před cholerou ze zámku panstvo dávno pryč. Odhodil sedlák pluh i rýč, prch’ do lesů a v dálný kraj... Tak vida, nejsi přece báj; jak líčil farář v kázání, tak nyní zřím v tvůj kontrfaj! Nu, odpusť mi mé rouhání, ten perlík můj tě asi tlačí, hle, jak se vryl v zem přehluboko, tvé důlky oční tonou v pláči, ty kapitální kuří oko při nejmenším si odneseš a zimy zkusíš, hladu též... A jak jsi, milý brachu, stár? Co prošlo zim, co prošlo jar, co zdávils tvorů v rozkvětu na zemi, v blesků přeletu, pod zemí, moře na vlnách, sils všady hrůzu, děs a strach a plíseň, kosti, popel, prach. 144 Však vyhublý jsi z něho přec, prachatrný jsi kostlivec! Ty miliony spočítáš a při tom prázdné břicho máš, rci, Nenasyto, kam to dáš?... Dnes bouřlivý host, zítra tichý, požíráš panstvo, chátru, mnichy, dnes v klášteře, dnes na bojišti, kde víno se, kde krev se prýští, kde číše se, kde meče blýští. Však nepoletíš v doby příští! Dnes konec tvému řádění, jsouť lidé mnou teď spaseni!... Ty nemukáš? Jen vrtíš hlavou? Jsi hotov s celou svojí slávou, tvou přelámu ti kosinku, sám odzvoním ti hodinku, víc nebudeš mi děti strašit, šestinedělky ve snách plašit, po chodbách hnáty zaharašit se nezachce juž tobě více! Juž nerozžehnou tobě svíce, již nebude ti kadidla nos pošimrávat vůně mdlá, ty zdroji pláče, bídy, zla, jsi hotov. S tebou konec. Amen!“ 145 VI. VI.
 A kovář mocným vzmachem ramen od pasu provaz silný strh’, na kostrouna se chutě vrh’ a mžikem děsný kostlivec byl sešněrován v kozelec. Pak jeden smích, svůj perlík zdvih’ a letem blesku v okamih, hup! kostlivce měl na zádech. S ním na zahradu dal se v běh a zde jej k hrušce přivázal, pak přines’ kožich, naň si leh’ pod nebe, kde táh’ mračen spěch a do rána se hlasně smál. 146 VII. VII.
 Vsí roznesla se brzy zvěst, že kovářem Smrt jata jest, na hrušce staré svázaná, že visela až do rána. Strach před cholerou změněn v ples a táhnula sem celá ves. Lid kovář vítal v hlučném smíchu se protahuje na kožichu. Jak na trůně král on tu dlel, svůj perlík město žezla měl. A přišly v hrůze čumíce nejdříve děti z vesnice, jen udiveně, z povzdálí na tetku Smrt se dívaly. Pak starší přišli, všecko civí na kostrouna a zle se diví. A němý úžas v radost tál, vyprávět kovář neustal. A létla pověst dál a dál... V smích brzy zazněl povyk dud, vyvalil krčmář plný sud a v notných doušcích kořalky si vesničané připíjeli, že upoutanou Smrt zde měli. A pověst létla do dálky. 147 VIII. VIII.
 A brzy vřel tím celý kraj a veselím zněl luh i háj. Sem sjížděli se se všech stran, že nestačila kolej cest, z všech blízkých vsí i dálných měst. Nad hruškou brzy rozpjat stan, kol rostly stanů tábory, sem přišli s věnci, s fábory a smích zněl v různé hovory. Ves nestačila pojmout dav, jenž v miliony rostl hlav, bylť zastoupen tu každý stav. Dnem celým, nocí do dáli třesk bubnů zněl i píšťaly, křepčili všickni, jásali, jak bratři se tu vítali, klobouky, šátky lítaly!... V ráz šumař v taneční síň louku mládeži chutě upravil, myslivec s pérem na klobouku, poustevník sem se dostavil, před tváří Smrti, jak tu stáli, se líbali a objímali. 148 A přišli moudří, přišli hlupci, a přišli plavci, přišli kupci, a přišel zeman, přišel mnich, i bakalář vstal od svých knih, a přišel žoldák světem štvaný a přišel cikán uondaný a přišel lokaj premovaný, a davy rostly z každé strany, zde z každého se sešli směru, tož od jihu i od severu. Pak přišla země knížata a baroni a hrabata a prebendáři, prelati a biskupové, opati, na jatou Smrt se dívati a v středu panstva, kde se vzal, tu vzal se, jeho Milost král a v posled papež tu zvěst slyšel, pod vějíři z per pštrosích přišel. Tu krasavice zemí všech! a byl tu ruch a shon a spěch, ves proměněna v málo dnech. A davy rostly v příboj stálý, kol jaté Smrti tancovaly a v noci velké ohně plály jak rudé moře kol a kol. Ples zavládnul, kde dříve bol. Kol plálo zlato, hořel nach a zmizel děs a zmizel strach, a mísy, číše cinkaly, ostruhy, meče břinkaly, zřel kostek chřest a dívčí smích, vřel davů vír, plál panstva pych. U vchodu stanu kovář stál, 149 na každého se hlasně smál, svůj perlík rád všem ukazoval, jak chytil Smrt, všem vypravoval. A brzy ne juž v kožichu, leč v zlatohlavu přepychu na šíji zlatý řetěz měl, pod nímž háv purpurem se tměl a statně jed’ a statně pil a kvasil denně ze všech sil. A když tak vůkol šťastný hled’, tu zdálo se mu, celý svět že zapomněl svých dávných běd a samou slastí ráje zkvet, se sem pod jeho se hrušku slet’. 150 IX. IX.
 Tak plesali rok a den celý, když přišla noc, to nevěděli, že vzplál den svitem růžovým, že poledne, to jedno jim. Šly davy davům v zápětí. To polibků a objetí! Juž celý svět se opíjí v nesmírné plesu orgii, jež bude věčně trvati, již nikdo více nezkrátí. „Mám korunu, je pro vždy moje! Kdo urve mi ji?“ jásal král. „Bez bázně v proud se vrhnu boje, kdo zabí mne?“ se rytíř smál. „Můj věhlas pro vždy klášter řídí!“ děl převor, laloch pohladiv. „O desátky nás neošidí!“ na zemana tu zeman kýv’. „Ach věčně!“ milující vzdychli a na zvlněných ňadrech ztichli, „teď teprv láska věčná jest a člověk pravým synem hvězd!“ „Smrt výpočty mé nezhatí!“ děl hvězdář v blaha závrati. 151 „Své dílo skončím bezpečně!“ zajásal básník povděčně. Ó blaho, rozkoši, ó štěstí ted’ na světě, zem rájem jesti! A nový ruch a nový zpěv a nová v číších hroznů krev a nový tanec, nový rej, ó bájná plesu epopej! Je všeho hoj a všady hej, znizni, bubne, troubotroubo, vyhrávej! Smrt jata jest a chycena a síla její zdrcena. A kovář Ivan, čacký rek, jak ukázat mu lidstva vděk, on zaslouží být světa král! Však Ivan se jen usmíval, těch plesů slyše ozvěny, stál o svůj perlík opřený a statně pil a statně jed’, tím blažený, že celý svět zlých zbaven starostí a běd, jak zázrakem v ráj boží zkvet, sem pod jeho se hrušku slet’. 152 X. X.
 Zas byla noc, ves hlahol ztich’, kraj po hlučných zdřim’ orgiích, i v stínech zmlk’ juž dívčí smích, ve žhavých stlumen polibcích. Jen leckde matný oheň plál. U stanu kovář stráží stál, na Smrt se díval ke stromu, tu stráž nesvěřil nikomu. Kraj bezhvězdnou se nocí tměl a kovář líně v dálku zřel, se stromu svítil hnátů běl... V tom polem světlý stín se chvěl. Zda měsíc strhnuv mračen clonu se vyhoup’ mlhy nad záclonu? Ne, to byl velký, bílý stín, vstal náhle noci ze hlubin a ze sna jak si šuměl lesles, se k němu tichou hudbou nes’. Stál náhle před ním – slabý ruch, jak střela proletí-li vzduch. Stál před ním světlý, obrovitý, svět v jeho plášti dřímal skrytý a kovář cítil – to je Bůh. 153 XI. XI.
 A stín se sklonil k němu již a kovář zvedl hlavu výš a slyšel z hloubi ňader hlas tak hluboký jak hromu ráz, jak výčitkou se chvěl a třás’: „Kováři, Smrt juž propustiž!“ Však Ivan hned se nepoděsil a lhostejně zas hlavu svěsil, řka: „Nač chceš žíti, co jsi nesil? Ne, marné jsou tvé všecky prosby, Smrt chycena – tu nepustím, své užij, chceš-li, všecky hrozby, tvé výstrahy, vše jest mi dým. Já lidstva chytil nepřítele, jej držím a to pravím směle, nač namáhat se chceš tu déle? Vše marno! – Co mi říkat chceš? Smrt v hrsti mám, jsem bohem též! Co můžeš začít? Světa běhu směr dávej, jak je libo tobě, já tvého psa chyt’, zde jej střehu, víc nepodáví lidstvo v zlobě. Zde visí mojí na hrušce! Nech spát mne na mé podušce; věř, světu při tom líp se daří, než Smrt když s Bohem hospodaří!“ 154 XII. XII.
 Stín pravil: „Světa celý řád mi, kováři, chceš z kořen rvát; viz, v divoké jak orgii se celé lidstvo opíjí, zde semeniště neřestí a zmaru, zla a neštěstí, kam dojde to v zlém šílení?“ A kovář v odvet nelení: „Juž dovol, že ti odpor kladu, však běží tady o zásadu: ty musíš přiznat se mi hned, že zařídil jsi špatně svět, jej stvořiv tůní zla i běd, Smrt cílem dav mu naposled. Já hájím život proti tobě, když vybavit Smrt z vazby chceš, a toho ty mi nepopřeš, že kořen žití leží v hrobě. Proč nasadil jsi v zralý plod hned vedle nachu červa hlod? Proč v barev pestrých záření květ v kalichu má zmaření? Proč za poslední všeho cíl kostrouna toho’s položil? 155 Hle, to je špatné, to je zlem! Buď svůj řád světa zpátky vem, stvoř jiný, mnohem lepší tvar, kde nevládlo by zlo a zmar, starého škváry vrhni v žár, ať z ohně nový zazáří, skuj nový, Bože, kováři! Či lépe ráj svůj s plesy všemi snes’ v lásce svojí lidem k zemi, však jinak dím ti: Vím co vím, Smrt s hrušky dolů nepustím!“ A na to stín: „Tě klame cit, Smrt musí jako život být a umírat, když patříš k jádru, je zrovna totéž jako žít!“ Sáh’ kovář v smíchu k svému ňádru, kde měchuřina na knoflíku s tabákem houpala se, v mžiku si nacpal lulku, dvakrát baf a pravil: „Chorý není zdráv a tomu, který v hrobě hnije, snad nenamluvíš přec, že žije? Dí v samém písmě kazatel, nad chcíplého lva živý pes že lepší – prosím, abys šel, já nezdřiml si ještě dnes. Spor světa, hleď, ať juž si zléčíš, že dobrem Smrt, mne nepřesvědčíš! Já viděl děcko, poupě svěží, na matku se jak jitro smálo a druhého dne mrtvo leží, proč přál’s mu života tak málo? Proč jedním rázem radost všech obrátit nechal’s v pláč a vzdech? 156 Já viděl lovce, na svém oři si vyjel ráno v šírý hvozd, byl jeho život vzácný skvost mladičké choti, dítkám třem, a dřív než západ v nachu hoří, juž lovec mrtev padá v zem v pláč, zoufání a nářek všem. Jak řekneš, Smrt že není zlem? Nemluvím ani o bojišti, z ran sterých kde se zhouba prýští, kde loupežil kdys ten tvůj žnec, mnou lapený teď kostlivec. Nuž, je to dobro? Promluv přec! Vidíme denně na pohřbech jsou lidé samý pláč a vzdech; ty zvrátit chceš to, Bože velký? Ať s pláčem chodí na veselky a na pohřby ať s veselím! Ne, skutku svého neželím! Smrt zůstane juž vězněm mým! Ať jen se dále v křeči svíjí na hrušce mé, mně postačí, že bez starostí nyní žiji, že ona za mnou nekvačí. Vždy byla zlem a vždycky klatá. Nač dělal bys jí advokata?“ 157 XIII. XIII.
 Stín pravil: „Brachu, kam se třeš, to rozumem svým nechápeš, však zdřimni si, když spáti chceš. V snu prorockém ty všecko shledni, ten život bez Smrti jak zvšední, sám smrtí stane se den ke dni. Jak přeješ si, nuž staň se tak, na tvoji skráň snů padni mrak!“ 158 XIV. XIV.
 A kovář snil: Zřel šírou zem jak pokreslený bílý list a horstva zřel i vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti. Lidé žili, jak hrušku jeho opustili a smáli se a jedli, pili. V tom cosi jako charý stín jim lehlo duší do hlubin. Na pláni, která prachem bílá, hle, příšera se objevila, z té pláně jakby vystoupila jak stín a táhla po pláni, na tváři věčné zívání. Ta usedla si u všech cest, pak u bran a u hradeb měst, pak vnikla v hrady, vnikla v sál, kde krmí stůl se prohýbal a vedle zlata kříšťál plál. Na trůny sedla, v chrámech dlela, učenci listy převracela, nad ložem zívala a bděla. 159 Co všecky krásy přírody? Co všecka díla umělecká, tak plná síly, lahody? Co lidský vzlet a snaha všecka? Je prázdné zítra jako dnes. Malíři štětec z ruky kles’, ztich’ tance vír a hudby ples, ba z dlouhé chvíle vyl i pes. Co nového? Juž víme všecko. V kolébce zívalo i děcko a hlupák jako genius. Stoleté kmety schvátil hnus. Ba samo slunce plamenné se zdálo jaksi znavené, jak střelený pták raněné. Ve zdroji vlna líně tekla, jakby se družky svojí lekla. Plášť nudy těžce olověný pad’ na vše muže, na vše ženy, ni tance je ve dlouhé chvíli, ni šaty, šperky netěšily. Co badat, toužit, tvořit, hledat? Nač s tajů věčnou clonu zvedat? Vše jistota. – Nic předtucha. Jen Nuda jako ropucha všem na dně srdcí seděla, z nich tupým zrakem hleděla i ňadra dívek pod ní vadla, jak můra na všecko se kladla, až v srdcích k životu chuť schladla Bez vášně, vzruchu líný svět ve močál nečinnosti vbřed’. Tu kovář slyšel, ze všech stran to k němu táhlo, větrů van, 160 jak patřil v země šírý list, byl bolestný to, žalný svist, to žalobný byl, táhlý vzdech: „Ó milost! Umříti nás nech!“ Však marně. Nářek chabý zpátky jak skalou odražen mřel vratký, dál na své Nudy podušce se každý svíjel, proklínal – a kovář – ten se v duchu smál, a Smrt – visela na hrušce. 161 XV. XV.
 A kovář snil: Zřel šírou zem, jak pokreslený bílý list, a horstva zřel a vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst, a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti. Lidé žiližili, že musili, dál jedli, pili. V tom viděl kovář v mlhavu vyrůstat novou postavu. O berlích v kukli babice se vlékla, v tváři bolu rys, v krev zakalená zornice a z vředů sterých kapal hnis. Tak šourala se z vesnice, tak posedala u všech cest, tak vplížila se v brány měst, tak smaragd zprznila všech niv. Ret její na chodce jen pliv’ a ten se zachvěl, zmodral, zbled’, v zlých bolestech se svíjel hned, ve střevech nože, jehly, trn, tvář, tělo plno žhavých skvrn. 162 To byla Nemoc. Táhla všady a spěla hvozdy, nivou, lady. Lékaři nevěděli rady, neb každý musil řvát a láti a nikdo nemoh’ umírati. Svou berlou třískla v okno chat, víc zdravý člověk nemoh’ vstát, jen dotknula se jinde klik a uvnitř nářek, ston a vzlyk, a brzy celý velký svět to jediný byl lazaret. Co náhle vypil kdo a sněd’, to bylo otrava a jed. Kde ona dechla z vetchých plic, tisíce vzduchem hrálo mšic, jež nestih’ zrak, jež dech však vssál, a nákaza tak vřela dál. Svět jedno nemocných, hle, lože, a nikde spásy, vykoupení, kol marný kvil: Ó, pomozpomoz, Bože! Noc vraždí nás i úsvit denní! nám peklem noc i probuzení! a pomoci přec není, není! To kovář slyšel ze všech stran, to k němu táhlo, větrů van, jak patřil v šírý země list, to bolestný byl žalný svist, to žalostný byl táhlý vzdech: „Ó milost! Umříti nás nech!“ Vzdech mocnější a silnější, palnější než ten dřívější od země hlubin k nebi šleh’. Však marně. Nářek chabý, vratký jak skalou odražen let’ zpátky, 163 dál na Choroby podušce se každý svíjel, šílel, lál a kovář – jen se v duchu smál a Smrt – visela na hrušce. 164 XVI. XVI.
 A kovář snil: Zřel šírou zem jak pokreslený, bílý list, a horstva zřel i vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti, lidé žiližili, ač v nemocech a dlouhé chvíli. V tom viděl kovář nový zjev a v žilách jemu tuhla krev. Muž obrovitý v divném kroji jak pastýř z hor tu před ním stojí, tvář žlutá, snědá, vyhublá, však v očích mu to divě plá jak nenasytný chtíč a dravý. A muž ten klidně: „Hlad jsem!“ praví. A za ním táhla divá směs, jež pustošila hrad i ves a pláň a sad a luh a les. Nesčetné davy kobylek kol hlavy měl, za sebou vlek’ celičká stáda vlků, krys, co z houně jeho kapal hmyz. 165 Kam padl s druží svojí, hned vše vyplenil a všecko sněd’. Vše darmo, sám i Milost král své sýpky všecky zotvíral, hlad neúprosný zuřil dál. Neb, ježto nikdo neumírá, vzrost’ lidský rod, že země šírá a svahy hor a dolin kout juž lidstvo nemoh’, obsáhnout, a všichni tito ze všech míst se zvedli, řkouce: „Chceme jíst!“ Ba kojenec na prsech matky svůj nenašel víc pokrm sladký, svíjel se z hladu a štkal temně. Juž lidi jedli hlínu země, neb kůru stromu, list a květ ten hmyzu valný zástup sněd’, kterým se nebes blankyt tměl. Tu šírou zemí nářek zněl a jako vichr v skalách vřel. Ó bída! bída! hrůza! žel! A kovář slyšel, ze všech stran to k němu táhlo, větrů van, jak patřil v země šírý list: „Ó pomoc! Soucit! Chceme jíst!“ Jíst! znělo v lesích, znělo z chat, jíst! znělo z měst všech napořád, jíst! znělo všady, máme hlad! A vyznělo to v žalný vzdech, však mocnější a silnější a palnější než dřívější „Ó milost! Umříti nás nech!“ Však marně. Nářek chabý, vratký jak skalou odražen let’ zpátky 166 a hlady na své podušce se každý svíjel, vyl a lál a kovář – se v svém nitru smál a Smrt – visela na hrušce. 167 XVII. XVII.
 A kovář procit’. Vedle něho stál ještě onen světlý stín. „Nu, nezmoudřel jsi z toho všeho?“ A zřel mu srdce do hlubin. A kovář děl: „Já mnoho zřel, však bych ti pravdu říci měl, hlad s chorobou a dlouhou chvílí jsou proti Smrti – kratochvílí, jsou malé zlo, v nich přec živ jsem, Smrt jediná jest velkým zlem.“ – „Nuž poslyš,“ stín zas k němu děl. „Chtěl’s život sít a zhoubu siješ, tys tím, že Smrt jsi v pouta jal, tep žití velký podvázal, tím spokojený, že sám žiješ; však pudy žíti ze všech sil jsi tvorům jiným zamezil. Jeť život řada bohatá nádherných velkolepých zjevů a změna jest jich podstata. Ty v sobeckém a malém hněvu ses postavil na změny práh, v ten řetěz drzou rukou sáh’ 168 a tím života stal se vrah. Krt slepý jsi, jenž tyje v tmách a ještě tento lépe vidí, neb v tmě svých chodeb stavby řídí. Řád světa, hvězd vír plamenný, nic nemůže být bez změny, jest změna duší všehomíra, jej ona pokud v loktech svírá, tu život kypí, bují, vře a dál by moh’ to, vadne, mře, jsa živ v té nekonečné hře. Květ opadá, by zůstal plod. Oč chtěl by lepší tvůj být rod? A v zemi símě musí shníti, by z něho vzniklo nové žití: to věčný tvarů chorovod. Co Smrtí zveš, je změny maska, ta má jich v rukou tisíce, však všecky tvoří jedna láska, má láska! Tvarů směsice se vlní, roste, překonává a smrtí životu vznik dává, jenž věčný jako nebe, zem, jenž jedno v jednom: Já to jsem! Nuž naučení z toho vem!“ – Leč kovář stále kroutil hlavou, řka tvrdošijně: „Svět je zlem! Hleď, světa spor ať jinak zléčíš, mne nikdy, nikdy nepřesvědčíš, mně platí život, pokud jsem!“ 169 XVIII. XVIII.
 A usnul zas: Zřel šírou zem jak pokreslený bílý list a horstva zřel a vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti. Lidé žili, však jako matné stíny byli, k jakému nevědouce cíli. A nových přibývalo víc, však slabých, matných, stáda mšic, by zalidnili velké nic, jež zelo nad nimi i kolem. Svět stal se samých stínů dolem, jak o Hádu báj vypráví, kde táhne mrtvých pochod líný na louce s asfodilůasfodelů. Stíny, sbor beztvárný a mlhavý. Všem v žilách vře krev zvodnatělá, jim změkly všecky svazy těla, bez odvahy a síly, vzruchu se plížili kol v mrtvém vzduchu, kam matný pud je k žití svábil, kde zrozením – se každý zabil. 170 V sen kováře, který se třás’, zněl výstražný a silný hlas: „Ty myslíš, že jsi spoutal Smrt? Ó blázne, jenž’s mou radou zhrd’, teď každý z lidí smrtí sám, bez ruchu žití, snouben tmám, mdlá třtina vzdána větru hrám! V jich životě Smrt všecko jest, Smrt sedí nyní u všech cest, na prahu chat i v branách měst. Smrt civí v každém obličeji, zkad život prch’ a jeho ruch, s ní dýchají a kolem spějí, je v nich, dechem se její chvějí, ne lidé – stádo matných much. Co’s dokázal? Kde ono žití, jímž vesmír vřel dřív vesele? Kde žití má být, dlužno mříti, neb jinak všemu ustele v kolébku hrůznou staré Nic, na zhoubu všeho čekajíc, nad sebou samým zoufajíc. Sám nevíš, co jsi řek’ v své mdlobě, řka: Žití kořen leží v hrobě! Ba ovšem v hrobě život leží, by pučel z něho nový, svěží, by v míze nezkažených sil, jež z hmoty prsů ssaje v tichu, ve nových barev zářném pychu dál rozléval se v přírodu ve ustavičném přerodu. Nuž z předsudků výš, prachu synu, ať v světle blud tvůj roztaje! v původní rozpadni se hlínu, 171 splyň v kámen, kořen, mízu, třtinu, v svou velkou vrať se domovinu, kde bohem věčná změna je! Smrt jako porod – řetěz jeden a obé spolu – žití eden.“ 172 XIX. XIX.
 A kovář procit’. Těžký mrak stih’ jeho mozek, jeho zrak. Hled na levo: Tam Nuda stála a divně šklebila se naň, hled na pravo: tam nenadálá zlá Nemoc cenila se, saň. Teď obě blížily se k němu i naklonil se k tělu svému a viděl skvrny, vředy, pot, pak cítil v nitru hladu hlod a horší, v duši – viny hrot. Kraj v dáli táh’ se pustý celý, vše písně, plesy oněměly, vše ohně kolem dohořely. Jak strhaný cár oblak visí a pod ním stan, strom hrušky lysý s kostrouna strašlivými rysy... Měl kovář popel na jazyku a centy v nohách, sotva stál, ba ani tabák, jak měl v zvyku, si zabafčit, mu nechutnal; tu perlík, rubíny jenž plál, bez vlády se mu z dlaně smek’ a mimovolně kovář klek’... Smrt odvázal: „Tak si mne vem, však platno nic, jsi přec jen zlem!“ 173
EPILOG
[175]
Epilog.
(Táž jizba jako v prologu. Básník sedí nad knihou k tisku připravenou.)
Básník. Vím, barvy jsou zde bledší než mým zvykem. Kdo vůle dobré, přijme i to s díkem. Kdo vůle zlé, tomu se nezavděčím, nechť barvy zvýším, obrazy nechť zvětším. Však tvůrčí duch ať tesá juž neb zpívá, má chvíle rovněž, kdy si odpočívá, kdy bubliny jen duhové si pouští, na motýlů a much rej patří v houšti a z dílny své jen třpytné sbírá třísky. Když pravý umělec v něm, stejně blízký i v těchto bývá svému ideálu. Co v květy píše, jako by ryl v skálu, ač cítí vždy, co dřív jej okouzlilo, že z pele křídel motýlích víc zbylo mu na prstech, než na.obraze vidí. Ach, ty sny duše! Ty úsudky lidí! (Klesne v dumy, královna Mab se za ním objeví a dívá se mu přes rameno).
Královna Mab. Nač omluvy? Těch nemáš zapotřebí! Za každým lidským dílem hned se šklebí [177] ďas výsměchu a ironie hrubé, jenž z křídel rajky peří rve a škube, ďas neúmorný té moderní hlízy tu v masce skepse a tam analysy. Vždyť nejsi děcko, víš, jak se to děje. Tys často chytil štětec epopeje i dramy kyklopickou širočinu, tys nad záhad se sklonil prohlubinu a zhubeněl jak Dante nad svou prací. Co z toho máš? Dnes v drobné minci vrací ti vlastní zlato mládež nedospělá a za pár let, jak vždycky se to dělá, tě hodí mezi veteš. Co chceš více? Za sluncem vždy se točí slunečnice, ta nádherná i ona zakrsalá, a pouze to je plná, celá chvála i v malém za velkým se bráti cílem. Nech rolničku juž řehtat nad svým dílem! Hleď, první já se směju, drsnou rukou v tlum sahám motýlů, jež křídly tlukou, a smažu atómy vše modře, nachu, že v posled řekneš: Ty jsi kritik, brachu? Víš aspoň napřed, co vše tebe čeká. A konec nářků! Kollar děl, že řeka je život; dobrá, sedni na břeh jednou a do vln zahleď se v tůň neprůhlednou, do trávy vedle, kde vlčí mák hoří, a v oblaky výš, jež se v azur noří, nech klepy novin a nech Mus všech sliby a jako pravý mudrc – chytej ryby! 178 OBSAH Prolog7 Postavy a Postavičky Primavera13 Dcera Tintorettova14 Miranda16 Sněhulka18 Fragoletta19 Květinářka21 Moderní profil dívčí25 Dumka26 Hurisky28 Předměstí32 Tři dívčí profily: Tilda33 Nevermore35 Dceruška pana učitele38 Mladá dívka I. – IIIIV.41 Clown45 Feerie Po lektuře51 Jarní prška v lese53 Vánoční vzpomínka54 Původ perly56 Ohnivý muž58 Skřítek v nebezpečí61 Sen63 Zvonky v sněhu66 Květ na hrobě69 Romance o zakleté zahradě72 Romance Puka75 Stará sýpka79 [179] Puk zpívá. Puk zpívá I. – XII.87 Pohádky. Pohádka o modrém lotosu103 Dvojí ekloga o Orfeovi a Euridice113 List123 Stará pohádka127 Kovář a Smrt135 Epilog177
E: jj + sf; 2004 [180]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 180

Autor motta: Shakespeare, William

Motto: Shakespeare, William