Květ na hrobě.

Květ na hrobě.
Žil tiše tak a šťastně svým snům o kráse jen a všecky jeho básně mu byly též jak sen. Jak sladký sen, jejž dítě sní matky na ňadrech; vždy v snech se přenes’ hbitě přes žití shon a spěch. A vždycky říkal sobě, když novou píseň psal, a v zpěvných rýmů zdobě jí hravé roucho tkal: „Ne, nejsi mi ten pravý, ten veliký můj zpěv, kam vdechnu žár své hlavy i srdce svého krev!“ A často mezi druhy, kdy plná vřela číš, led – spleen kdy puká tuhý a ňadra dmou se výš, 69 Tutu hlásilo se cosi mu v ňadra ťukajíc, jak ptáků ve rákosí když hne se na tisíc. Však potlačil to znova: „Ne, není ještě čas, to nejsou pravá slova, ni pravý zvuk a hlas! A jindy ve přírodě, kdy ticho podvečer, strom, pažit, vlna v shodě, pln vůně lesní šer: Tu ťukalo to opět jak v okno chroustů tlum, tu velkou báseň dopět, ji vyrvat jednou snům. Však nevěřil své síle, snad klamal sebe sám: „To pravá není chvíle, ni pravý vzlet a plam!“ A jindy ruku v ruce kdy s milenkou svou dlel a rozkoší se prudce jak vichrem lístek chvěl, Aa cítil proudy lávy se k srdci valem hnát: „Teď, teď by čas byl pravý tu velkou báseň psát!“ 70 Ne! Nač by sobě kazil tu rozkoš zápasem? Nač edenský zpěv zmrazil si zemským ohlasem? Stisk’ srdce v svojí hrudi, ten drahý zlíbal vlas: „Však píseň má se vzbudí, až pravý přijde čas!“ A tak mu prchlo žití a byla tu smrt hned, teď může dlouho sníti, však nebude víc pět. A snil. – Květ zatím rudý na hrobu jeho vzrost’, na krajích krvavý všudy, v kalichu perlí skvost. Vždy k němu slétla síla motýlů, ptáků, včel... Ta píseň snad to byla, jíž nikdy nezapěl! 71