Zvonky v sněhu.

Zvonky v sněhu.
Jaký ruch a jaké plesy, v sněhu mlčícími lesy když se ozvou zvonky kdesi! Nejdřív slabě po závěji jako tichá hudba spějí, stále silněj’, kouzelněji. Jako píseň duchů hrají, mhou se těžce prodírají, třesknou v sluch – a umírají. A zas v ticho kraj se hrouží, ticho, až se ňadra ouží; nad sněhem jen havran krouží. V sluch ti zní ta hudba sladká jako ze sna – pausa krátká... kol jen sníh a jinovatka. Sněhu bělost štípe v oči, tisíc kruhů před zrak skočí, splítá se a divně točí. 66 Unavená noha stane, cos tu zpívá, s větví kane, klenbou haluzí to vane. Tisíc šotkův asi v mechu snad se škádlí, bez oddechu v dlaně foukají si v spěchu? Nový zvuk zas podél stráně, zvonků smích sem zaleh’ maně, to jsou zase tytéž sáně! Záhyb cesty, mlha lesů stlumily smích jejich, v plesu, s kterým letí středem vřesu. Juž se blíží, juž jsou tady! Krakonoš to šedobradý vjíždí zimní do zahrady. Juž se blíží víc a více; po boku mu krasavice, zrak jí plá a hoří líce. Mihli se kol – jen to fičí, s rolničkami, zvonci, biči, strom se hnul a havran křičí. Mihli se a dále letí mlze šedé do objetí; les má o čem přemýšleti. A ten, kdo juž myslil: „klesnu!“ za nimi zří jako ve snu v srdci vůní, smích a vesnu! 67 Rampouchy a jinovatkou cos vlá jako hudbou sladkou: „Přijde jaro dobou krátkou!“ „Krasavice ta se vrátí,“ haluz slyším zaskřípati, „vrátí!“ vránu krákorati. A ten rozruch neustává, v hovor keř i kmen se dává, svěžejší se zdá být tráva. A ten rozruch neutichá, až noc na kraj celý dýchá, v mlhu pláň i stromy smíchá. Jaký ruch a jaké plesy, v sněhu mlčícími lesy když se ozvou zvonky kdesi! 68