Romance o zakleté zahradě.

Romance o zakleté zahradě.
To byla zahrada zakletá, u vchodu jejího lvi spali. Kdo tam jít chtěl, musil ze světa v mlhavou, modravou dáli a na půl cestě slyšel již, jak vodopád šumí v lesní tiš, jak hrdličky se smály. My byli oba mladí tak,tak (zřím, jak by to bylo včera), nám plály líce, nám hořel zrak, nám pravdou bajka, kde která. A tak jsme vyšli v dlani dlaň, šli lesem a přes dlouhou pláň, ta byla divně šerá... A jak jsme šli, prch dlouhý čas, co za ruce jsme se vzali, nach tváří zbled’, lesk očí zhas’, a kroky umdlévaly... To bylo as na půl cestě již, kde vodopád šuměl v lesní tiš a hrdličky se smály. 72 A řekla mi: Jsem znavena! Já zlíbal jí ruce obě. Já strhnul ji v svoje ramena. Já přitisknul ji k sobě... A jako bleskem v mžiku tom viz bílou zeď a strom a strom... v zrak šlehly nám v té době. Toť ona zahrada zakletá, u vchodu jejího lvi spali, to bylo někde ze světa v modravé, mlhavé dáli. Ó, těžká vůně těch leknínů! Ó, bílá záře těch jasmínů, v nichž hrdličky se smály! Odtamtud odlesk větších hvězd plál jejím v obličeji. Já cítil, šeptaje: Ráj zde jest! jak ňadra její se chvějí, jak líčkům se zase vrací nach – Však ona šeptla: Já mám strach, ti lvi se probouzejí! A nevím jak, však vím, že v ráz jsme vyplašení vstali a běželi zas a dlouhý to čas, až nohy umdlévaly... Kams daleko, kam nevím již, a hrdličky kol v lesní tiš tak příšerně se smály... Tu zahradu víc neuzřím, byť žil bych tisíc roků! 73 Jak Merlin jsem, jenž pro vždy zdřím’ mdlé ruce kolem boků své Viviany třímaje, zřím někam, v dálku, do kraje... žal v duši, slzu v oku. Snad až odejdu se světa v říš, andělé kam tebe vzali, kam duše v snách jen zalétá v modravou, mlhavou dáli, kdes na půl cestě k věčnu již, hlas v moji skane hrobní tiš, jímž hrdličky se smály... 74