Fragoletta.

Fragoletta.
Černé oči snivé, oči havraní; bože, kdes juž dříve, v lesním ústraní, z oliv listů šedě popelavých, z oranžových snětí plody žhavých, smál se na mne tento profil bílý, smál se, smál a duše moje šílí v lásky zoufání. Týž jak v rámci listů v sladkém usmání, v knihách trecentistů, v loutny drnkání; na trávník si sedly v družném kolu, povídky si vyprávěly spolu a z nich smál se tento profil bílý, smál se, smál a duše moje šílí v lásky zoufání. Dřímá duše v skutku v divém sálání očí těch, v tom smutku, bledé na skráni? Nahlas dí: Jsem tvoje, hleď se vtípit! V taji dí však duši: Chci tě vypít! Poznáš, jak lže ten můj profil bílý, že jsem žena, jak se tvoje oko mýlí v lásky zoufání! 19 Proč se tvoje hlava kloní v dumání? Ňadra tvoje, láva, se víc nebrání. Pamatuješ, v té povídce jedné, kdes na konci světa v mlze ledné ženy jsou, též mají profil bílý, a kdo k nim se schýlí, jistě šílí v lásky zoufání. Tak jen planou oči v blesků míhání, k ňadrům tak se točí vlas jim havraní; v kámen zvrátí tebe jejich rysy... Harpyje to a z nich jedna ty jsi! Vím to dobře, znám ten profil bílý... Vypij tedy duši, když juž šílí v lásky zoufání! 20