VII.

Jaroslav Vrchlický

VII.
Můj bratr Ariel po louce ráno šel a jak se rosou mih’, nejeden brillant zdvih’ na šatu svého lem. – Ó, jak je krásná zem! Já z večera šel pak touž loukou; skrze mrak se míhalo hvězd pár, ó, byl to divný čár! V světluškách jsem je chyt’, v dlaň schýlen nad pažit. Já nevěděl, že on svůj lup nes’ před tvůj trón; já kořist svoji vzal, ji tobě v oběť dal; světlošek opály, brillanty zahrály. Ty obé v okrasu vtkej sobě do vlasů, to dne, to noci dar, a v obém stejný čár, v tom Ariel, v tom Puk a v obém srdce tluk! 93