Skřítek v nebezpečí.

Skřítek v nebezpečí.
Vstal, protřel si oči a kolem zdivený obracel zrak. Hle, lesem a plání a polem všecko je změněno tak! Důl i vrch bílým je stolem; sníh, kam jen dosáhne zrak. I neví, zda sen to, či bdění, zda se mu zdálo to dřív, že s haluze ptačí zní pění, květ sprch’, jak vítr jí kýv’... Teď v mlžný šer, v mrákotné snění ční kostry jilmů a jiv. Své pitvorné protáhnul údy a cítil za nehty mráz. Kol poprašek sněhu zřel všudy, jím bílou má čapku i pás. Kde šalmaje zněly a dudy, jen vichrů štká příšerný hlas. Kde nyní jest koberec vřesu, jímž brusinek korál se plet? Kde divizny nad lebkou tesů se smějící zlatem svým květ? I zívnul – v tom sebou trh’ v děsu, pták černý sem podivný slet’. 61 To příšerný host sněžných plání, oči – dvou uhlů to žár; slyš, perutí stlumené vlánívlání, s těch padá strach, noc a zmar a skřítek darmo se brání, zří sklánět se blíž dvojí spár. A běda, juž za ním tu druhý a třetí a čtvrtý, jich roj se vyřítil v sněhové luhy jak mračno, stádo a voj a v skřeku v šik sraženi tuhý s ním začli urputný boj. Co zbylo mu? – Na útěk divý se pustil přes kámen i klest. Zřel nad sebou zobák, spár křivý, lkát slyšel pohřební zvěst. Jej sněžné pak zhltily nivy; kde v mlze sled po něm jest? – Illuse, touhy, sny mládí, zda líp se vám děje též? Pláň sněžná je život, kde řádí zlá černějších havranů spřež. Ó skřítku, v patách ti pádí... Pohádko o štěstí – běž! 62