Pohádka o modrém lotosu.

Pohádka o modrém lotosu.
Od koptické staré chůvy slýchávala o lotosu, který roste modrý, velký ve pramenech svatých Nilu. Roste modrý jako blankyt, krůpějí pln jako hvězdy, na vlnách se Nilu houpá v stínu Měsíčných hor černých. Utrhnout jej nikdo nesmí, jistá smrt jde v patách smělci, mžikem omráčí jej vůně opojná a plná žáru. Od koptické staré chůvy slýchala, juž děcko, báj tu a čím rostla, tím víc v tichu myslívala na ten lotos. Nemyslila pouze sama, myslil syn též staré chůvy, z otroků jenž Faraona toužebné k ní zvedl oko. [103] Znal tu divnou báji rovněž, věděl, že též zná ji ona, pochopil, že ona tajně po tom květu modrém stůně. A tak jednou prchnul v noci, když ji viděl na terase vzdýchající ku měsíci dívat se, Nil odkud teče. Prchnul tam, Nil odkud teče, utíkal noc dlouhou, celou, až se jitra zlatým žehem leskly štíhlé obelisky. Chvátal na jih dál a stále smutného kol města mrtvých, jejichž věčné snění hlídá ibisů řad v kněžských posách. Chvátal královských kol sadů, slavíků kde zástup stůně, pouští, kterou třtina šumí, kvete bodlák, šakal kňučí. Chvátal pět dní, nejed’, nepil. Večer byl, když ztratil z očí starý Nil, jen černé hory, Měsíčné on viděl hory. Stály v dlouhém polokruhu, hvězdnou loktuš na své hlavě, nohy kryté řízou stínů koupaly si v kalné vodě. 104 A tou vodou, jako slzy která vřela, lotos ploval modrý, velký, bájeplný jako její snivé oko. Chtěl se shýbnout k této vodě, natrhat chtěl toto kvítí, hrůzo! květy měnily se kolem v lidské obličeje. Chtěl se shýbnout k této vodě, natrhat chtěl toto kvítí, ana proti němu zvedla postava se obrovitá. Jak by živa z hor těch jedna, jež tu stály v polokruhu, vztáhla proti němu ruku obrovskou a plnou stínů. „Kdo jsi, červe, který směle rajských zahrad rvát chceš kvítí?“ „A kdo ty jsi?“ odpovídá syn koptické staré chůvy. „Afrika jsem, Nilu matka,“ stařena dí vážně na to, „synu svému, když jde v dálku, milé jeho květy hlídám. Nemysli však, že tak snadno urveš lotos, pevně v hloubi v kořenů tkví starých spleti, která spíš tě stáhne k sobě. [105] Kdybys třeba silnou paží přemohl mne, starou ženu, neutrhneš přece květu, s jitrem juž můj syn se vrátí!“ Syn koptické staré chůvy Afriky tu objal nohy, hořké slzy prolévaje, žalem zalkal z hloubi duše. Stařeně tu řekl všecko, neztajil ni svoji lásku, tajnou lásku ku princezně, hrdé dceři Faraonů. „Nuže, za mnou!“ ona děla. Rozstoupla se před ní hora, jako brána rozstoupla se, v smaragdové kobě stáli. Syn koptické staré chůvy zřel tu velké taje světa, divů všech stál u kolébky, smrtelníkům noc jež halí. Viděl starou skálu Věčnost, z které teče pramen Život, tryskající, blýskající věčným šumem, věčným varem. Viděl nebem jako v bezdno vystupovat velké hvězdy, ne víc pouze hřeby zlaté na azurném palankinu, 106 Nýbržnýbrž světy, valné světy s jejich prsteny a kruhy, s vyvařených sopek lávou, s nekonečnou drahou mléčnou. Viděl velký Zodiakus s démantovou osou země, v ňadro všem se skalám díval, v duši patřil všemu kvítí. Viděl druhou stranu země, tam kde bloudí mrtvých duše, jako suché, zvadlé listí, které vítr žene nivou, Dřívdřív než sežene je k soudu poslednímu, Osiris kde zvedá zlatou svoji misku, aby vážil skutky lidí. To vše viděl, pak i zřídlo, kolébku zřel svatou Nilu, tam kde onen modrý lotos usmívá se plnokvětý. Na památku narození Nilu, dobrodince lidí, roste tam ten modrý lotos zlatoperlý s lidskou tváří. Afrika se naklonila k bezdné tůni, v které druhdy žití dala svému synu, a pár květů utrhnula. 107 Jimi skály dotknula se, ta se otevřela rázem, stáli venku v čiré noci; nebesklonem bledly hvězdy. „Zde máš!“ děla a v dlaň jemu vtiskla kytku modrých květů, „nad hlavou ji vzhůru vznášej celou cestou a teď pospěš! Nad hlavou ji stále vznášej, nebo silná jejich vůně, nebo modrá jejich záře zničit může duši tvoji!“ Řkouc to, propadla se v hloubi. Pod hvězdným stál sám zde nebem syn koptické staré chůvy, pot na čele, úzkost v duši. Kdyby neměl v dlani svojí ony květy, mnil by, sen to; avšak s kytkou vztyčil ruku a juž cvalem dal se odsud. Běžel nocí, běžel jitrem, nad hlavou tu kytku vznášel, neklesla div jemu ruka svalovitá, vlhká potem. Běžel pouští podél řeky, ve úpalu slunce běžel, volavek a čápů hejna bezuzdným svým plašil tryskem. 108 Běžel močály a sítím, krokodil se nazved’ z vody, udiven lev zůstal státi u nápoje za ním patře. Běžel pět dnů a pět nocí, nad hlavou ten modrý lotos, až s ním klesnul vysílený ku terase palácové. Večer byl a ona právě hrdá dcera Faraonů stála mezi sloupy, patříc k jihu, odkud Nil se valí. V tom ku jejím padnul nohám, udýchán a vlhký potem, vznášeje k ní modré květy, plné živých, lidských tváří. Opojná šla z květů vůně, jako myrha trpká, sladká, jako výdech čerstvé krve, z obětní když kouří misky. Chtěla naklonit se k němu, on však v křeči sebou škubnul, vzlyknul divě – byl juž mrtev... kytku stále třímal v ruce. Udivena stála před ním, chtěla volat otrokyně, v tom však náhle divá bouře z královských sem hlučí zahrad. 109 Vyplašený lid sem chvátá, vojín, oráč, muž i žena, i ten písař, který dumá v papyrusech v chladné kobě. Nářky zní a bědování hukotem jak dálné moře: Pomoc! Pomoc! Nil se valí! Mimo čas on vystoup’ z břehů! Vystoup’ veliký a hrozný, obilná nám trhá pole, láme palmy, tamaryšky, trhá chýže, plení města. Ne víc řeka, dobrodějka, to je celé strašné moře, zatopí nás, utíkejte! Však tu stařec Nil sám v patách! Na škeblovém sedí voze, jenž je tažen krokodily, v změti bílých vousů perly starý Nil, bůh země naší! A než Farao ctný vyšel z hloubi tichých komnat chladných, kněží soud byl pohromadě, zřeli vše a pochopili. Zřeli dceru Faraona bledou strachy, zoufající nad mrtvolou, která v ruce drží kytku lotosovou. 110 „Právem otec Nil se bouří, neb chce zpět své dostat kvítí, třeba smířit jeho hněvy, navrátit mu, co jest jeho. Otrok nemoh’ odvážit se bez rozkazu tvojí dcery k tomu lupu... ona umře!“ „Umře! Umře!“ hlučel zástup. A již loď je připravena, do ní vložen mrtvý otrok, s lotosovou kytkou v ruce, jež plá jako lidské oči. Princeznu v loď dali k němu, zlatými je spjali kruhy, živou spjali ku mrtvému, který držel kytku v ruce. Zázrak! Sotva kněží výrok stal se skutkem, Nil v svém hněvu ukrotil se, stoup’ v své břehy, zvraštěnou tvář povyjasnil. A po žlutých jeho vlnách smutně pohřební loď spěla, spěla s táhlou, truchlou hudbou při pohřebních písní zvuku. Spěla k jihu, odkud teče otec vlasti, spěla dále, královských kol spěla zahrad, slavíků kde zástup stůně. 111 Mrtvého kol spěla města, v hrobkách svých se hnuli mrtví, hnuli se a zavzdychnuli: Proč dál pluješ, dcero naše? Spěla pouští dál a dále, Měsíčné až kde jsou hory jako věštky v polokruhu s loktuší hvězd na své hlavě. A tam kdesi v černé vodě v skalách zapadla a znikla s hrdou dcerou Faraonů i s koptické chůvy synem. Modrý pouze zaplál lotos v hloubi tůně jako hvězdy, perlokvětý s vůní silnou s lidským plul tam obličejem... 112