Od koptické staré chůvy
slýchávala o lotosu,
který roste modrý, velký
ve pramenech svatých Nilu.
Roste modrý jako blankyt,
krůpějí pln jako hvězdy,
na vlnách se Nilu houpá
v stínu Měsíčných hor černých.
Utrhnout jej nikdo nesmí,
jistá smrt jde v patách smělci,
mžikem omráčí jej vůně
opojná a plná žáru.
Od koptické staré chůvy
slýchala, juž děcko, báj tu
a čím rostla, tím víc v tichu
myslívala na ten lotos.
Nemyslila pouze sama,
myslil syn též staré chůvy,
z otroků jenž Faraona
toužebné k ní zvedl oko.
Znal tu divnou báji rovněž,
věděl, že též zná ji ona,
pochopil, že ona tajně
po tom květu modrém stůně.
A tak jednou prchnul v noci,
když ji viděl na terase
vzdýchající ku měsíci
dívat se, Nil odkud teče.
Prchnul tam, Nil odkud teče,
utíkal noc dlouhou, celou,
až se jitra zlatým žehem
leskly štíhlé obelisky.
Chvátal na jih dál a stále
smutného kol města mrtvých,
jejichž věčné snění hlídá
ibisů řad v kněžských posách.
Chvátal královských kol sadů,
slavíků kde zástup stůně,
pouští, kterou třtina šumí,
kvete bodlák, šakal kňučí.
Chvátal pět dní, nejed’, nepil.
Večer byl, když ztratil z očí
starý Nil, jen černé hory,
Měsíčné on viděl hory.
Stály v dlouhém polokruhu,
hvězdnou loktuš na své hlavě,
nohy kryté řízou stínů
koupaly si v kalné vodě.
A tou vodou, jako slzy
která vřela, lotos ploval
modrý, velký, bájeplný
jako její snivé oko.
Chtěl se shýbnout k této vodě,
natrhat chtěl toto kvítí,
hrůzo! květy měnily se
kolem v lidské obličeje.
Chtěl se shýbnout k této vodě,
natrhat chtěl toto kvítí,
ana proti němu zvedla
postava se obrovitá.
Jak by živa z hor těch jedna,
jež tu stály v polokruhu,
vztáhla proti němu ruku
obrovskou a plnou stínů.
„Kdo jsi, červe, který směle
rajských zahrad rvát chceš kvítí?“
„A kdo ty jsi?“ odpovídá
syn koptické staré chůvy.
„Afrika jsem, Nilu matka,“
stařena dí vážně na to,
„synu svému, když jde v dálku,
milé jeho květy hlídám.
Nemysli však, že tak snadno
urveš lotos, pevně v hloubi
v kořenů tkví starých spleti,
která spíš tě stáhne k sobě.
Kdybys třeba silnou paží
přemohl mne, starou ženu,
neutrhneš přece květu,
s jitrem juž můj syn se vrátí!“
Syn koptické staré chůvy
Afriky tu objal nohy,
hořké slzy prolévaje,
žalem zalkal z hloubi duše.
Stařeně tu řekl všecko,
neztajil ni svoji lásku,
tajnou lásku ku princezně,
hrdé dceři Faraonů.
„Nuže, za mnou!“ ona děla.
Rozstoupla se před ní hora,
jako brána rozstoupla se,
v smaragdové kobě stáli.
Syn koptické staré chůvy
zřel tu velké taje světa,
divů všech stál u kolébky,
smrtelníkům noc jež halí.
Viděl starou skálu Věčnost,
z které teče pramen Život,
tryskající, blýskající
věčným šumem, věčným varem.
Viděl nebem jako v bezdno
vystupovat velké hvězdy,
ne víc pouze hřeby zlaté
na azurném palankinu,
nýbrž světy, valné světy
s jejich prsteny a kruhy,
s vyvařených sopek lávou,
s nekonečnou drahou mléčnou.
Viděl velký Zodiakus
s démantovou osou země,
v ňadro všem se skalám díval,
v duši patřil všemu kvítí.
Viděl druhou stranu země,
tam kde bloudí mrtvých duše,
jako suché, zvadlé listí,
které vítr žene nivou,
dřív než sežene je k soudu
poslednímu, Osiris kde
zvedá zlatou svoji misku,
aby vážil skutky lidí.
To vše viděl, pak i zřídlo,
kolébku zřel svatou Nilu,
tam kde onen modrý lotos
usmívá se plnokvětý.
Na památku narození
Nilu, dobrodince lidí,
roste tam ten modrý lotos
zlatoperlý s lidskou tváří.
Afrika se naklonila
k bezdné tůni, v které druhdy
žití dala svému synu,
a pár květů utrhnula.
Jimi skály dotknula se,
ta se otevřela rázem,
stáli venku v čiré noci;
nebesklonem bledly hvězdy.
„Zde máš!“ děla a v dlaň jemu
vtiskla kytku modrých květů,
„nad hlavou ji vzhůru vznášej
celou cestou a teď pospěš!
Nad hlavou ji stále vznášej,
nebo silná jejich vůně,
nebo modrá jejich záře
zničit může duši tvoji!“
Řkouc to, propadla se v hloubi.
Pod hvězdným stál sám zde nebem
syn koptické staré chůvy,
pot na čele, úzkost v duši.
Kdyby neměl v dlani svojí
ony květy, mnil by, sen to;
avšak s kytkou vztyčil ruku
a juž cvalem dal se odsud.
Běžel nocí, běžel jitrem,
nad hlavou tu kytku vznášel,
neklesla div jemu ruka
svalovitá, vlhká potem.
Běžel pouští podél řeky,
ve úpalu slunce běžel,
volavek a čápů hejna
bezuzdným svým plašil tryskem.
Běžel močály a sítím,
krokodil se nazved’ z vody,
udiven lev zůstal státi
u nápoje za ním patře.
Běžel pět dnů a pět nocí,
nad hlavou ten modrý lotos,
až s ním klesnul vysílený
ku terase palácové.
Večer byl a ona právě
hrdá dcera Faraonů
stála mezi sloupy, patříc
k jihu, odkud Nil se valí.
V tom ku jejím padnul nohám,
udýchán a vlhký potem,
vznášeje k ní modré květy,
plné živých, lidských tváří.
Opojná šla z květů vůně,
jako myrha trpká, sladká,
jako výdech čerstvé krve,
z obětní když kouří misky.
Chtěla naklonit se k němu,
on však v křeči sebou škubnul,
vzlyknul divě – byl juž mrtev...
kytku stále třímal v ruce.
Udivena stála před ním,
chtěla volat otrokyně,
v tom však náhle divá bouře
z královských sem hlučí zahrad.
Vyplašený lid sem chvátá,
vojín, oráč, muž i žena,
i ten písař, který dumá
v papyrusech v chladné kobě.
Nářky zní a bědování
hukotem jak dálné moře:
Pomoc! Pomoc! Nil se valí!
Mimo čas on vystoup’ z břehů!
Vystoup’ veliký a hrozný,
obilná nám trhá pole,
láme palmy, tamaryšky,
trhá chýže, plení města.
Ne víc řeka, dobrodějka,
to je celé strašné moře,
zatopí nás, utíkejte!
Však tu stařec Nil sám v patách!
Na škeblovém sedí voze,
jenž je tažen krokodily,
v změti bílých vousů perly
starý Nil, bůh země naší!
A než Farao ctný vyšel
z hloubi tichých komnat chladných,
kněží soud byl pohromadě,
zřeli vše a pochopili.
Zřeli dceru Faraona
bledou strachy, zoufající
nad mrtvolou, která v ruce
drží kytku lotosovou.
„Právem otec Nil se bouří,
neb chce zpět své dostat kvítí,
třeba smířit jeho hněvy,
navrátit mu, co jest jeho.
Otrok nemoh’ odvážit se
bez rozkazu tvojí dcery
k tomu lupu... ona umře!“
„Umře! Umře!“ hlučel zástup.
A již loď je připravena,
do ní vložen mrtvý otrok,
s lotosovou kytkou v ruce,
jež plá jako lidské oči.
Princeznu v loď dali k němu,
zlatými je spjali kruhy,
živou spjali ku mrtvému,
který držel kytku v ruce.
Zázrak! Sotva kněží výrok
stal se skutkem, Nil v svém hněvu
ukrotil se, stoup’ v své břehy,
zvraštěnou tvář povyjasnil.
A po žlutých jeho vlnách
smutně pohřební loď spěla,
spěla s táhlou, truchlou hudbou
při pohřebních písní zvuku.
Spěla k jihu, odkud teče
otec vlasti, spěla dále,
královských kol spěla zahrad,
slavíků kde zástup stůně.
Mrtvého kol spěla města,
v hrobkách svých se hnuli mrtví,
hnuli se a zavzdychnuli:
Proč dál pluješ, dcero naše?
Spěla pouští dál a dále,
Měsíčné až kde jsou hory
jako věštky v polokruhu
s loktuší hvězd na své hlavě.
A tam kdesi v černé vodě
v skalách zapadla a znikla
s hrdou dcerou Faraonů
i s koptické chůvy synem.
Modrý pouze zaplál lotos
v hloubi tůně jako hvězdy,
perlokvětý s vůní silnou
s lidským plul tam obličejem...