Ve skvostné, drahou koží kryté síni
Bár spočíval, král sodomský, strach v oku;
zřelť za rána, že mraky nebe stíní
jak stáda býků vodu siných toků;
že tmou se zahalily vrchů hlavy,
že šumné cedry zmlkly jakby spaly,
a ptactva rychle družící se davy
kams do neznámých končin pospíchaly.
Děs krále jal: zmlk, chvěl se ve zlé tuše,
když vzpomněl si, čím Jáhve hrozil lidu,
a nemoh' zkonejšiti svojí duše
a nikde, kudy kráčel, neměl klidu;
ni květu ženy nedbal dnes ni číše,
ač obé jemu u nohou se hostí,
či bál se snad, že pozbude své říše?
a vzdech se vznášel z ňader hlubokosti. –
Jak krásná byla ta, jíž král se družil:
nad slunce zjev! Šat bílý z jemné vlny
kol pasu svůdnou vábností se úžil,
zrak byl jak noc, a prsy svěže plny;
vnad kytkou k jeho tulila se boku
a vonnou ambrou dýchala jí ústa,
leč Bár se chvěl, strach rostl v jeho oku,
jak Jordán na jaře když náhle vzrůstá.
A s králem zachvěla se krásná žena,
jak samum mladistvou by palmu shýbal;
vlas rusý skrýval ňadra obnažená:
jak slunce proud a její prsy líbal;
tu královu v svou paní vzala ruku,
a v klín mu klesla hlava její něžná,
a rtíky v dojemném se ptaly zvuku:
„Což netěší tě perla tvá, tvá kněžna?
Proč děsíš se?“ Král pozvedl k ní oči
a zasténal: „Ó, běda, vše mne straší;
což nezřela's, jak vír se tamo točí,
jak vyje zvěř, proud peří se, pták plaší;
jak mračna zrudla kol, hrom mumlá temné,
jak modrá stromů list a skála siná,
jak náhle puká zeď a chví se země,
a jak kůň zběsilý se Jordán vzpíná?
Či nevidíš, že slunce zbledlo strachem
jak úplňkový měsíc v jarní noci,
jak těžký vzduch syt zarudlým je prachem,
a plní síně dusnou vedra mocí;
oj, každý těla sval jest jako z mědi,
ret vyprahl, hruď zdouvá se a třese...
to chamsin jest, jenž v písku pouště sedí
a na křídlech smrt příšernou sem nese!
Snad přišel den, jímž Jáhve hrozil městu:
den záhuby, den konce mého trůnu?
Já pozdě k pokání jsem našel cestu,
a pozdě k žalmům ladil harfy strunu,
Bůh mstí se teď... Zas země spod se třese!
Viz, vrávorám! Mou harfu dej mi, drahá,
snad zvuky sladkými nám úkoj snese,
Ó se mnou spěš!..“ a po harfě král sahá.
„Dům chví se, pryč, pryč, než ho bouře zničí!..
Kde sluzi jsou?“ „Vše prchá v horské stezky!“
„Nuž prchněm též!..“ Jak hroznýš chamsin syčí
a z černých mraků steré prší blesky;
hruď země trhá se, a jako pýří
par dusné balvany se z trhlin valí
a v dál a šíř a výš se divem šíří
a nivy, sady, města v temno halí.
A v Siddim prchal král i žena sličná,
v důl líbezný, v něm stinné byly háje,
kde vesna přebývala ustavičná;
kam lid si vbásnil čarné vnady ráje,
jak nilský luh, než do Segor se vchází,
a plno květů bylo v něm a zvuků;
zde v hojných palem ukryli se mlází,
ret ke rtu spěl a ruka tiskla ruku.
Leč v duších stále přibývalo děsů;
tma vzrůstala a množila se bouře,
a mračna byla plna žhavých běsů
a černých turů, řvoucích v divé vzpouře;
a skrze mraky černým kouřem syté,
jak rozžhavená deska slunce zřelo,
a stěny skal se trhaly, dřív slité,
a z trhlin všech to šlehalo a vřelo.
V děs kácel chamsin paláce a chrámy,
vše s horských svahů metal do údolí;
žár hltal vonné thiniové trámy
a sirná voda půdu orných polí;
kup černé množství z bílých zbylo domů,
a místo řas, jež rostly na Jordánu,
les palem rozpoltěných klínem hromů,
plul pustým krajem bez lidí a stanů.
Tu hrůza ňadra prchlých v jedno spjala,
když spatřili, že oheň města tráví,
když smečka blesků v ně se slétat jala
a z jícnu hor se valil veltok lávy,
jenž hubil vše jak obr zubří čety.
Kam prchnout teď? Kde velbloudů, kde koní?
Den zničení se zjevil tvorstvem kletý,
a dětských loutek slabšími jsou oni.
I našli stezku v Hebronské si hory
a v horách skrýš; v tu vešli kvapně oba,
a nejkrutší když byly tvorstva spory
a zemi bičovala mraků zloba,
hrál ženě král – ač děs mu srdce svíral –
a sladké písně pěl jí pro potěchu
a chladný bázně pot jí s čela stíral
a polibky roj plašil těžkých vzdechů.
Byl sluhou té, jíž pánem ondy býval,
pláč její konejšil i výkřik žalu; –
a tři dni obzor planul, chvěl se, stmíval,
a tři dni rostla spousta vřelých kalů,
den čtvrtý pak, při divé bouře skonu
když vesmír ztich – v žas vzrostlo jejich hoře:
co stálo dřív, co žilo na Sidomu –
až na ně dva – vše zhltlo dálné moře.
A z jeho slaných vod a hloubky šeré
viz, jakby satan nebi hrozil paží,
ční města černá věž, v niž vlna pere
a stále níž a níž ji do vod sráží;
tam pohřbeno jich království, jich štěstí,
teď život příšerný se na ně šklebí...
Král vlasy rval a v čelo bušil pěstí
a s vyvaleným zrakem hrozil nebi.
Tu šíje kol mu žena ruce vila
a zvolala: „Proč my též nezhynuli,
proč prchli jsme, proč bouř nás nesložila
i s trůnem ztraceným té vody k důli?
Smrt lepší jest!..“ a dlouho na se zřeli,
pak znova do náručí sobě klesli –
a skokem se skal na dně moře mřeli. –
Tam posud spí, z těch vod jich nevynesli.
Je smutno kol, v prach Sodoma kde lehla,
a hrozný klid. Kraj vůkol nemá vnady;
těch krás již žádná duše nepostřehla,
kde Sidomu dřív luzné byly sady;
pták křídel nesvěží zde slanou vlnou,
a kočovník se střeže řečí hluku,
leč kdo zde stáli, mají duši plnou
jak pláčem provázených harfy zvuků.