Lid loupežným kdys králem ztýrán, vad’,
tož dal se v boj – byl chladný listopad –
v boj s luzou kořistnou, svých bráně práv,
leč zradou víc než bojem padlo hlav. –
Král s katem šel, by shlédl zbitý lid;
kat zachvěl se, král železný měl klid;
král vesel hlavu zved’, ji sklopil kat,
král pomstou jen, kat ukrutenstvím jat.
A kudy šli, lid bojácně se třás’ –
i pravil král: „Hled', strach jim z obou nás“ –
a na to kat: „Líp láska nežli děs,
mne lid se nebojí, spíš tebe dnes!“
Král dup’ a děl: „Rád byl by vzpoury sup,
kdybys i mně posvátnou hlavu srub’, –
jak ondy rebelům jsi činil též –
a vyvěsil ji na některou věž!
Ej, přál by si to lid i země květ,
ten jako onen vzrušen, rozechvět,
leč co bychom my byli v zruchu tom?
v němž tys můj blesk, já pomsty boží hrom!
Zda beze mne bys, kate, šťasten byl?
Jen posměchu a hanbě bys zde žil,
kdy zradou tvou bych mrtvolou se stal,
či bez druha můž’ žíti s katem král?“
„Ba, králi, kdybych tobě hlavu sťal,
nač bych zde žil, mdlou třtinou bych se stal,
úšklebky stíhal by mne lidu smích,
ač za svůj ne, za tvůj bych trpěl hřích!
Snad že bych ještě vojvodou být moh’,
jenž z mrtvol staví rudý hrůzy stoh,
bych podepřel snad z bohatýrských těl
trůn zviklaný, jak chce tvůj Španiel?
Ne, ne, můj králi, tvou je moje zbraň,
mně posvátna tvá pomazaná skráň,
jsi žezlo mé, já dvouručák jsem tvůj,
jen s tebou umru! Bůh tě opatruj! –
A smrt-li zasáhne nás někdy v ráz,
pak v rudých pláštích pohřbí oba nás,
ty žezlo po boku, já pomsty meč,
co na tom, jaká po nás zbude řeč?
Vše zapomene svět; host jako host;
co konal někdo, pane, pro věčnost?
ať sedá potom na spuchřelou skráň,
vděk papežův, neb kletby černá káň!
V tom věčnost též a proto, pane králi,
vždy stůjme při sobě, jak dřív jsme stáli,
a jak jsme ondy žili, žijme dál,
vždy lidstvu na postrach kat jako král!