Tiglath Pilesar, král králů, pán všech moří,
vládce Assyrie, jemuž vše se koří,
který bič je lidstva, v duši pýchou jatý
k sluhům děl, co střehli práh mu domu zlatý:
„Sedlejte mi oře, dejte rudé střely –
svrhnouti chci Boha, dobyti svět celý!
Do červánků jitro své kde perly hází,
meč můj ocelový věčné hvězdy srazí,
rozdrtí je v letu, krví zdeptá luhy –
rukou obra zahřmí na vesmíru kruhy!
Nechť má vstanou vojska!“ Stalo se, jak pravil.
Araxes ni Oxus krok mu nezastavil,
v čele stotisíců létla jeho sláva
jako metla nebes, blyskavice žhavá.
A kde stanulo kdy hrdé jeho čelo,
zachvěla se země, lidstvo zaúpělo.
Jak vlk šerý drtil, přepadal vše kraje,
pod jeho se nohou třásly Himalaje,
padl Bábel, Iran, zlatá Indů křesla,
ale vichrem dál jej divá touha nesla.
Celý svět leh v prachu. Nezbylo nic více.
Jenom hradba před ním černá, pouští lvice,
stála: nebetyčná cimbuří i brána,
blesku písmem na ní runa vytesána.
A král četl: „Staň! já vchod jsem říše stínů!“
„Sluji Moc!“ on zvolal – „kořist dej mých činů!
Moře dalo perly, země zlato rudé,
poušť má hřívu tigra – co již tobě zbude?“
S rachotem se těžká brána otevřela –
Lysá, mrtvá lebka k jeho nohám sjela.
Zvedl ji král s země v podivu a v žase:
v kusy rozpadla se.