Byl Amos pastýř prorok z vůle boží,
byl výmluvný a lepotvárný byl,
ač jenom z pačesu a z ovčích koží
a z žíní chudobně šat utkán byl;
leč hříšné činy lidu bystrým duchem
jak střela pronikal i každou hruď.
A mluvil k němu Pán: „Jsem hněviv ruchem,
jímž v Bethel zpustl lid! Mým poslem buď!“
Šel Amos z Thekue v Bethel, v propast ctností,
kol něho ostatní se těsnal lid,
a věstil: „Jehova je bez lítosti,
vrch neřesti juž v Israeli zhlíd.
Je hříšník Jeroboam na svém trůně,
je hříšník Amasiáš velekněz,
jich lid jak oni nepravostmi stůně;
mstou hoří Hospodin tvůj, lide, věz!
Co v Samáří je žen, vše nevěstky jsou,
jak stádo vedou sobě bujných krav,
jen kolem stolu s povždy plnou misou
a s džbány s vínem hýří jejich dav;
Pán u hodů je vidí jen; Pán trestá:
v děs hrozný změní se jich vilný ston
a zděmi zbořenými vůkol města
nepřítel odvleče je do Armon!
Tam v ženin paláci, v tom hanby místě,
žít budou všecky jako hejna fen,
smrt pošle na ně Hospodin Bůh jistě;
rod veškeren váš bude zahuben!
A ty, jenž v Bethel knězem jsi, muž podlý,
jenž krále na pastuchu věštce štveš
a nutíš mě, bych nehaněl tvé modly
a vyháníš mě, trestu neujdeš!
Tvou sličnou ženu zprzní nepřátelé,
tvé dcery znásilní a vrahů meč
vše zhubí: sestárlé i nedospělé
i ty, jichž jazyk dosud nemá řeč;
Pán míry zabrané tvé země zkrátí,
v ni vložen budeš krví poskvrněn
a v domov svůj zas Israel se vrátí,
ač zákon Mojžíšův kdo plní jen!“
Stál Amasiáš rozhorlený v lidu,
stál se synem a s dcerou luzných vnad,
jež ruce křížíc na svých ňadrech v klidu
z žen vůkol nejčistší tu byla snad;
zář v očích plála jí a kvetla líce,
když věští slova z Amosových rtův
jí lítla v hruď jak bílé holubice
a křídly byla v moře jejích snův.
Tak zadumána stála v ustrnutí,
leč jinak zlostný veleknězův syn:
hrud zvedala se v divých vášní dutí,
tvář zrudla mu i zrak, jak žárem vin,
jež rozmařilost dává v posled hodu,
by jeho ohněm had se ohřál, hřích,
jenž zkřehl mrazem po splněném svodu
ve zrytých ňader černých závějích.
I volá na proroka: „Ustaň v křiku,
jdi, opatruj svůj zanedbaný skot,
ty Israele smělý poběhlíku,
sic učiníme s otcem, abys zkrot’.“
A také velkněz hrozí: „Zanech slova,
zde má je svatyně a králův dům,
sic učiní ti ruka pochopova,
jak činí všem toulavým prorokům!“
„Mě vyháníš? Jsi kněz, buď vzorem stádu,
jež řídit máš; sprav dům a život svůj,
by učinil pak lid tvém po příkladu,
co káže Pán: čiň, řiď a opatruj;
hleď na svůj rod!... Jen jedna duše čistá
v něm skryta jest, ač špinav je tvůj stan!
Jdi, sprav se, spěš; trest na tebe se chystá;
dost dlouho shovívav byl Bůh, tvůj pán!“
„Dost, odvážný,“ vzkřik’ Amasiáš v hněvu,
„kliď z Bethel se a hned, už toho dost,
než zmiji tvého krkavčího zpěvu
má ohon utne náhlá hněvivost;
jdi, ale věz: sem v Bethel-li se vrátíš –
a stejně ti, kdo s tebou přijdou v říš –
svým životem pych buřičský mi splatíš:
Jak otrok mečem hyne, pocítíš!“
„Ne mečem, rab ten smělý padne kyjem,“
pln vzteku volá veleknězův syn,
„slov špínu na nás jeho krví smyjem,
ten poslední-li nedá na pokyn.“
Zřel Amos do nebes; něm z Bethel kráčí,
lid směje se; leč dívka hledíc naň
přes vůli otcovu skrz lid se tlačí
a volá: „Káže Bůh, co chce, se staň!
Pojď, s Tebou půjdu životem i smrtí,
poušť bude vlastí mou, můj chrám tvůj stan,
v tvé věřím poslání; nechť brat mě zdrtí,
já půjdu s Tebou, jak mi velí Pán!“
„Ne dravci bídy, krev již z ňader střebou,“
dí prorok, „zhubí Tě; zpět, vrať se v čas,
jdi k bratru, k otci jdi!“ „Pán chce, jdu s Tebou!“
A velkněz otec, brat i národ žas’.
Když odcházeli, vzňal se bratr zlostí
a v zajíkání jako šelma vyl
a v rozkacení kyjem do temnosti,
kam s Amosem šla sestra, zahrozil,
leč matka jako bílá socha stála
a šeptala: „To lásky činil div;
líp, nežli aby s rabem zaplakala,
jenž by byl těla vnad jen žádostiv!“ –
Tak odešli; strast vodila je pouští,
hlad trýznil jejich těla, ukrutník,
za obydlí jen řídké měli houští,
za denní potravu jen planý fík;
až ve snu Pán zas mluvil k Amosovi:
„Jdi, vrať se v Bethel, mluv, mým svědkem buď,
lid nespraven dál v hříších si tam hoví,
mluv, nechať kyj ti drtí leb i hruď!“
„Jdu,“ Amos děl, leč družka před ním kleká:
„Vím, co děl Pán, jdeš na smrt a jdeš sám,
co bez Tebe však na mne v poušti čeká?
Radš svědectvím tvých slov svůj život dám.
Ať mučí mě, ať supi krev mou střebou,
já s Tebou půjdu! Však půjdu s Tebou!“...
A prorokoval Amos u bran města
a vytrh’ Amasiáš z města bran
i jeho syn, a v oliv háj kde cesta,
pad’ Amos s družkou svojí z kyje ran,
jen umíraje vzdech’: „Svůj život celý –
dva životy – jsem, lide, v dar ti dal,
buď šťasten, jdu.“... A družky rty se chvěly:
„Mru s Tebou, viz!“... Nad nimi anděl stál! –