Ó jak se to v útěk ten Tesbitský dal
před nepřátel hrozbou a zlostí!
Ó jak ten rek z Galád pod jalovcem lkal:
„Již dost je, můj Bože, již dosti!“
Že marný ved boj, že zas Bál bohem jest,
to plní ho bolem, to nemůže snést;
radš v hrobě chce složit své kosti.
Než, přece se vzmužil. Bůh zavolal naň:
Ty vstaň!
A bojovník vstal a byl statečným zas.
A na hoře Oréb když stanul
a po děsných zjevech když tichý pak hlas
zvěst nebeskou ve sluch mu vanul,
že Hospodin sedm má tisíců svých,
již před Bálem neskloní kolenou svých, –
duch silen zas, slibem mu vzplanul:
Ty potírej hříchův a modlářství saň!
Ty vstaň!
Nuž ty, jemuž hořem se odplácí svět
za lásku ti křivdy jen množe;
ty, jemuž zde život květ nadějí smet
a ustlal snad Lazara lože,
ty družino chudoby, strastí a běd,
jež kvílíš, když Pán se ti nezjeví hned:
„Již dost je, již dost je, můj Bože!“ –
ach, Hospodin žije! Tou vírou se braň
a vstaň!
A ty, bratře, kdož zde jak na poušti lkáš
pod jalovcem trudu a mdloby,
kdo na marnost snah svých si naříkáš
a na lidské hříchy a zloby,
kdo hroužíš se ochable v černý jen žal,
že světu teď vévodí mammony Bál
neb pověry zbílené hroby, –
Ó vzmuž se a zdvihni zas svatou svou zbraň
a vstaň!
A zaslechneš vždycky, kam Bůh velí, jda
i ty svého Orébu vzkazky,
jež zjeví, že dnes, co se záhadou zdá,
přec radou je otcovské lásky.
A v hroby až zaduje vichorec ten,
jenž odnese šlechetných žalostný sten
a pokrytcům strhá jich masky, –
pak uslyšíš: Pán chce teď věnčit tvou skráň!
Již vstaň!