Chus, dvořan z prvních, přišel k Herodovi:
„Jsi vladař náš, můj pán; nuž sluhu slyš,
kýs prorok smělý, plamennými slovy
po Judsku veškerém, jež tvá je říš,
lid bouří nám, s ním různé pikle kuje
a nové království mu přislibuje.
Jdou zástupové s ním, a kde se zjeví,
od práce bez rozvahy prchá lid,
i mrtvé křísí prý, ač nikdo neví,
kdo vlastně jest, leč praví, kdo jej zhlíd',
že velký je to vyvolenec Páně,
jenž víno z vody slovem zrobil v Káně.
Ti jedni Eliášem být ho praví,
a druzí dí, že onen je to Jan,
jejž zbaviti jsi kázal pyšné hlavy,
než ona vkročila v tvůj hrdý stan,
jíž k vůli popravil's jej vášně chvatem
a nesla si ji na talíři zlatém!
„Zda ty's jej zhléd'?“ – „Ne, pane, leč má žena,
když zřela jej, můj opustila dům
a zjevem jeho mocně oslněna
hned k jeho družila se stoupencům,
a kudy kráčí on a lid se plouží,
květ k nohám stele mu a vším mu slouží.
I Suzana, ta hrdá, krásných lící,
jíž sotva šestnácte že zkvetlo jar,
když svojí zvolil jsi ji milostnicí
a její rty svých hodů za pohár,
i ta jde všude s ním, kamkoli hne se,
a větev palmy nad hlavou mu nese.
Kam kročí on, vše v ústrety mu jásá
a všecko zanechává chudým vhod,
hůl v ruku béře hned a sukni kasá
a sloužit pospíchá mu o závod,
by slonila se v jeho oka záři,
jak ona hříšná Magdalena Máří.
Vše k němu chce, všech srdce má v svém plenu,
nuž rozkaž přec, ať konec bídám těm,
i já chci míti vrácenu svou ženu,
jež v jeho službách s jiných zástupem;
než plevel vzpoury do země nám vseje;
kaž trestat toho škůdce z Galileje!“
I veden Kristus před trůn k Herodesu
a vladař děl: „Kdo jsi a odkud, mluv,
než trest na tvoji smělou hlavu vznesu,
jak na Janovu právě přešlých dnův,
jenž kárat osmělil se, vzdorně k tomu,
i mne i služebnice mého domu.
Jan prý's, jenž z mrtvých vstal, by kázal davu,
ten pouště Křtitel, smělý kárce náš,
nuž, jsi-li, věz, zas dám ti utít hlavu,
či jiný's? rci! Snad prorok Eliáš?
Mluv, učiň zázraky nám; až je zříme,
snad lid i já – my všickni uvěříme!
Ej, mlčíš, váháš, stojíš bez zázraku?
Nuž, pověz, zvěstuj, kdo's a čím jsi as?
Proč nemluvíš, proč vzdorný chlad v tvém zraku?
tož, nechať vejde sem Herodias,
ať poví nám, zda jinou hlavu vzala,
než tu, jež za dar na mně vyžádala!“
A vešla v síň; jak z kamene, jak z kovu
se zdála být, když Kristu zřela v tvář:
„Ne, nezřím v tomto postať Křtitelovu,
Jan byl jak mrak, ten zde jest jako zář,
jež z hvězdnatého nebe dolů shlíží –
jak samo slunce jest, když k nám se blíží!
Ten větší všech je, na trůnech kdo sedí,
víc než byl Jan; mé srdce jímá strach,
v mé duše hloubku vyčítavě hledí
a milostivě přec. Stop jeho prach
já zlíbat nejsem hodna jemu k děku,
zář očí těch mi lékem je všech léků.
Ten větší jest než Jan, jít nech ho v míru,
kdo milují jej, těm je v náruč vrať,
a mne nech jíti s ním, mé duši k smíru,
neb jako Jana o hlavu mě zkrať,
a za divoké vášně hříchy klaté
kaž jemu dáti na míse ji zlaté.
Na míse té, již hrda jsem kdys nesla,
když vášně oheň divoký tě jal,
v tvou ložnici a na koberce klesla,
bys zlatý pas mých boků směle sňal;
dej jemu ji, ať mír mi kyne znovu
za utracenou hlavu Křtitelovu!“
A se slzami v očích níž se vrhá
před Kristův divuplný krásy zjev,
se ztepilého těla hedbáv trhá
a po příkladu družných žen a děv,
těch zbožných služebnic, jež přišly z dáli,
jej klade Ježíšovi pod sandály.
A mluví: „Prorok velký jsi, všech prvý,
mně dí to v svaté hrůze srdce ruch
a jasem slunce hoří to v mé krvi;
ty's víc než Křtitel, Mesiáš jsi, Bůh,
ať vášeň všech se proti tobě zčeří,
ať zničíš mě, má duše v tebe věří!“
A Kristus dlouho k Herodii patří
a tvář ji odhaluje vlasů zpod,
a dí: „Jsme všickni sestry zde a bratři,
Bůh, Pán náš, nechce život za život,
on vidí slzu v moře vodojemu
a tvou zřel též; vrať s pokáním se k němu!“
„Tož s tebou půjdu na konec až světa
a na konec všech žití svého dní,
ať služebnic tvých zavrhne mě četa,
já budu ráda děvkou poslední,
nechť na krev hlavu rozderu i nohu!..“
A Kristus pravil: „Následuj mě k Bohu!“
A Herodes děl hledě k milostnici:
„Jan není sic, leč prorok muž je ten,
čist duchem je i činem; s klidem v líci
všem volám zástupům:,Je nevinen!'
Ať Farisejší závistí se chvějí,
já neznám zbožnějšího v Galileji!
A tebe, nejkrásnější všech mých ženo;
i s tlumem služebnic tvých propouštím,
tvé pouto otrocké je roztrženo,
jsi volna na vždycky, jdi v míru s ním,
kam? on ví jen; mým duchem vládne šero!“-
A Kristus odvětil: „Jdem k Otci, dcero!“
Chus žalobník stál podál v ustrnutí:
„Co děje se to vůkol? Ký to sen?
zjev jeho vznešený, vše k úctě nutí,
s ním půjdu též, v ráj kráčí prorok ten!“
A Kristus děl: „Kdo jít chceš, tuž svou patu;
má cesta k ráji vede přes Golgatu!“