Když na zemi žil ještě Šiva svatý,
tu pozoroval všecko: západ zlatý
jak trhá blesky černou mračen clonu,
jež zrovna stádu zápasících slonů
les vroubila svým chmurným věncem stínů;
vždy s pohnutím se díval na květinu,
a když se koupal, děl: Jest voda svatá!
A duše jeho byla kouzlem jata,
když viděl step, jak celá rovna moři
se vlní vichrem, který roven oři
přes květů jejich stvoly divě pádil,
buď zapad’ v les neb v polích rýže řádil.
Však největší vždy lásku choval k zvěři,
jak všichni, kteří milují a věří.
V své poustevně on s ptáky žil a spával,
jim po modlitbě z ruky jísti dával,
a po lese znal všecky tajné stopy,
kterými k řece spěly antilopy
v ten čas, kdy lvi u lvic na poušti spali.
Kdys před svou chýší opřen o zvětralý
kmen bambusu snil, jeho duch u zřídel
edenských bloudil. V tom, slyš! tepot křídel
jej probudil a rychle hlavu zvednul
a v mraku supa kroužícího shlédnul,
na holubici jak se vrhnout pílí;
sup byl jak bod, jenž rostl každou chvílí.
A než-li mohl anachoret snivý
dlaň vztáhnouti, juž schvátil ji sup divý
a jal se její sněžné peří rváti.
„Nech holubici! ustaň! jinou dáti
chci tobě kořist, za to ručím tobě;
smíš přihlásit se o ni v každé době,
jen zadrž teď, měj soucit s tím, kdo slabý!
Srn na horách tvé spáry lépe svábí
než ptáče, druh u poustevníka cely!“
Tak na supa se rozkřik’ Šiva smělý,
sup pustil holuba a zmizel v mraku.
Šel svatý nyní rychlým krokem k ptáku,
jej zved’ a hladil, za ňadra svá vložil,
až zotavil se a zas celý ožil,
v svou sluj ho pustil, pták s ním bydlel na vždy.
Dny míjely a přišel čas, kdy každý
měl poustevník ku Gangu svaté vodě
se vydat na pouť. Se zákonem v shodě
též Šiva šel. Juž prales svatý za ním,
kde opic sta se houpá s laškováním,
kde skrýše antilop je v tmavém houští,
kde s křikem s větví papoušek se spouští,
kde lotos modrý jako dívčí oko
do svatých zdrojů patří přehluboko.
A brzy Šiva kráčel práznou stepí.
Ni stromu kol, jen obzor velkolepý,
na jehož konci mračen rudá hříva.
Snad na slunci kýs obr tamo zhřívá
své ruce, z kterých ve stínech noc padá.
Kol kamení jen plná dlouhá lada,
ni tvora, ani mušky, ani zmije.
Tu v oblaku cos mocně křídly bije.
Zved’ Šiva hlavu – poznal supa náhle.
Zde v této poušti od pravěku zpráhlé
měl splnit slib svůj. Obrátil se k supu.
„Ty tedy ku svému se hlásíš lupu?
Zde těžko dát, a přece lehko zase!
Své slovo splním, řek’ jsem, v každém čase,
nuž plním je!“ A v očích lásky plamen
se Šiva sklonil, zvednul ostrý kámen,
jal tlouci svoji hruď osmáhlou žárem,
až tekla krev kol kouřícím se varem,
a rozbité pak vyrval srdce svoje
a supu vstříc je hodil v mračen roje.
„Zde vem a jez! já slovo svoje splnil!“
Sup chytil je. Před Šivy zrakem vlnil
se obzor v mze – snil o své holubici
a úsměv ráje tkvěl na jeho líci.