Stará pohádka.
Král zbloudil na honu. (V pohádkách bývá
to častý případ.) Kolem se juž stmívá,
v zeď rostou zvolna černé borovice
a průhledy se tmějí víc a více,
i stanul, naslouchal, pak troubil v dáli.
Jen žalné echo vracejí mu skály
a ticho zas, po druži ani stopy...
Král zarazil do země lovčí kopí
a skočil s oře, přivázal jej k buku
a houštím po jehličí, beze zvuku
se prodíral, než žízeň k všemu ještě
mu spjala jazyk v palčivé své kleště;
zde blízko někde na studánku hádal.
Dne poslední svit větvemi se vkrádal,
když našel ji. Drahokam ve prstenu
tak neblýskne v rej veda barev změnu,
jak plocha její třpytně v zrak mu bleskla.
Však divně, smutně v stínu se zde leskla
modřínů bradatých a hlohu, dřínu,
ve věčně mlčícím a charém klínu.
Král sedl na kámen a k vodě schýlil
skráň znavenou, stín přes hladinu pílil,
[127]
stín jeho vlastní, až se pozachvěla.
Ta voda, zdálo se mu, blízko zela,
však lačnými rty jak jí chtěl se tknouti,
zřel vlnu k vlně tichým ruchem lnouti,
jak sestra sestře v ucho cos by řekla
a jedna vlna po druhé se lekla
a začla couvat a se tratit v hloubi,
kde na dně s žabincem se mechy snoubí.
Rty krále suchy zůstaly jak prve.
Zřel zdiven kolem. Květem jako z krve
tu kýval náprstník tak zdlouha, zvolna...
A duší krále táhla tucha bolná,
chtěl opět pít a voda, v čistém jase
jež tryskla zatím výš, zpět klesla zase.
Nic platno; musí žízní tady zhynout.
Sňal přilbu, natáh’ paž, kam ji moh’ šinout,
však voda ustavičně unikala
a jasem svým se jeho žízni smála,
ba jemu zdálo se, cos jak smích v skutku
že šlehlo kapradím v té tiši smutku.
I nechal toho, sedl, hlavu v dlaně
své složil, jitro ždaje odhodlaně,
zřel, kterak stíny houstnou po jehličí.
Tu zdálo se mu, nad ním kdes pták křičí
tak divně, polo hýká, půl se chechce...
Král se studánkou dál to zkoušet nechce
a jak dřív dolů, nahoru se dívá...
Ó zázrak! Z borovice černé kývá
mu zlatý plod jak oranž velký, plný,
ten hledí v tichu do studánky vlny,
jak plný měsíc blesk by v šero snětí.
A druhý vedle, trochu dále třetí...
Král nepřemýšlel dlouho, pouze cítil
svou palnou žízeň, tasil meč, se řítil
128
po haluzi, ji uťal jedním rázem
a zlaté oranže tři složil na zem
v mech kyprý, sed’ a chytil jeden s chvatem,
jej mečem naříz’ – sotva kůry zlatem
kmit’ břitký ocel, oranž pad’ mu z dlaní
a před králem tu stála z nenadání
jak přelud dívka mladá, sličná, nahá.
Vlas vlnou zlatou jí až k patám sahá,
spí v očích kouzlo jihu, v tazích zoře.
Les na chvíli se oděl v světla moře,
král po ní sáh’, však rázem, přelud báje
jak luny paprsk po vlnách když hrajehraje,
se přehoupla a do studánky sjela,
tam zmizela a brzy králi zela
jen vodní plocha temně zakalena,
kde vločkem stříbrným si hrála pěna.
Král podivil se, druhý oranž chopil
a rázně meč do zlaté kůry stopil
a zas ten zázrak! Oranž pad’ mu z dlani
a přelud, dívka, rovna plaché lani
zde stála s černým vlasem, hrdá krása,
kde každá linie ve souzvuk jásá,
tak bujných vnad, že králi dech se stavil.
„Ó, ty mi neprchneš!“ on v hněvu pravil.
V tom, co se ona nad kraj studny kloní,
žár v oku, meče jilcem hodil po ní,
však pozdě, do hlubiny rovněž sjela.
Hlať vodní se jen nepatrně stměla,
jak stopou rudé, teď prolité krve
a brzy byla bez hnutí jak prve.
Král mnul si oči, děs mu duši svíral,
na třetí oranž v ustrnutí zíral,
má roztít jej? Však žízeň příliš palná
a k zámku domů cesta příliš dálná,
129
ty nutily jej, k meči sáh’, ťal zase:
tu třetí dívka v tajuplné kráse!
Smích rozlit v celém těle nesla plesný,
vše květy v něm a vše slavíky Vesny,
jak lilje bílá před ním v záři stála
a celým zjevem svým se smála, smála!
„Ty neujdeš mi, s vlasem kaštanovýmkaštanovým,“
král křikl, „dřív ti v ouško něco povím!“
K ní sklonil se a než moh’ zjev ten jasný
se sklonit k vodě, chopil plášť svůj řasný,
jej přes hlavu jí hodil jedním rázem
a mocným trhnutím ji srazil na zem.
Pak, ať se bránila jak chtěla, vzal ji
a běžel hvozdem, oř kde čekal, dal ji
do sedla před sebe, bod’ na krev oře
a cválal mýtinou, ač stínů moře
se za ním jako proudy rozlévalo
a na cestu juž světla bylo málo.
I jeli, cval to divý, honba hrozná!
Jen ruky stisknutím král ob čas pozná,
že ještě v plášti jeho kořist celá.
Tu ňader cítí vlnu, jak se chvěla
pod pláštěm, boku svah, ji pevněj stiská.
Juž okna hradu kynou jemu blízká,
juž přes zvedací most hřmí, juž je v bráně,
juž v podhradí, juž chvějné vzpíná dlaně
po klice komnaty, juž za ním dvéře
zapadly s třeskem hromu, v pološeře
ji hodí na lože, plášť strhne – aj, zde leží,
v své celé, nesmrtelné kráse svěží
a ještě trochu, ač mdle, usmívá se.
Kles na kolena, něhu ve svém hlase
k ní dlouho mluvil, líbal rty a ruce,
však pod rukou mu vadla, třás jí prudce,
130
tisk’ na srdce a zdrcen klesl k zemi
a ustavičně jen ten úsměv němý.
„CoCo, dítědítě, chceš?“ – Rty zachvělo jí mdlými:
„Ó, pusť mne, chci jen za sestrami svými!“
„Kam?“
„Do lesa a do studánky zpátky!“
„Chci připravit ti život luzný, sladký,
po boku mém ty vládnout budeš paní,
sta otrokyň se k tvojí službě sklání,
jen zůstaň mojí chotí, mojí ženou!“
„Já zhynu, pusť mne!“
„JmenujJmenuj, jakou cenou
mám vykoupiti drahé tvoje žití?“
„Zpět za sestrami, králi, nech mne jíti,
jsem bez nich stín a přelud!“
Rtíky její
jak ocúnu se bledé lístky chvějí
a spíná ručky dětské tak a malé
a oko prosí v muce neskonalé:
„Ó, pusť mne za sestrami, jinak zhynu!“
A hlavou v jejím spočívaje klínu
král jako dítě prosil: „Což v tvé hrudi
se lásky svatý paprsk neprobudí,
což nemáš aspoň soucit, dítě, se mnou?“
„Mám, ale nelze – pojďme!“
„Kam, v noc temnou?“
„V noc za sestrami!“
„Nuže pojďme, hledět
jen přestaň smutně tak!“
„Máš všecko zvědět,
vše povím ti, však pouze až tam v lese!“
131
Ji v náruč chyt’. List jivy tak se třese,
když večer naň severní vánek dýchá.
Zas v plášť ji zahalil a jeli z ticha
přes nádvoří a podhradí skrz bránu.
Jak choré děcko nes’ ji, v srdci manu
on cítil soucitu, kde vášeň plála;
tak jemná, něžná býti se mu zdála,
že bál se o ni každým skokem oře.
Je brzy zahrnulo stínů moře,
zas byli v lese, jeli po mýtině,
tam plály vrby, světlušky v svém klíně,
tam houkla sova jako výkřik bolu.
Však cítili, že byli při tom spolu,
on v plášť ji halil, k srdci tisk’ a ona
jak vedrem unavená lilje vonná
se oddávala jeho něze vroucí.
Teď vyšel měsíc, slyšeli kdes tlouci
v tmách slavíka, kol rosa v perlách hrála...
A zde ten hvozd a zde ta němá skála,
zde modřínů zeď věčně zádumčivá,
zde pustá strž a zde studánka kývá,
zde oře přivázal, ji sundal s koně.
Jak ostružiny rvaly by se o ně,
tak chytali se v proutí, klest i kámen.
Na lebce skály hořel modrý plamen
a náprstníku květ tam u studánky
plál nachem, jakby stopen ve červánky,
sta žhavých much se pletlo v kštice hlohu;
šel, nes’ ji, nejistě klad’ v trávu nohu.
Již byli u cíle. Hlať jako achat
se leskla v stínu, měsíc začal máchat
v ní stříbrné své vlasy z jedné strany,
že povrch vln byl ostře pruhovaný
a hrál a chvěl se stem jiskrných bodů.
132
„Tak pusť mne za sestrami! Zříš tu vodu?“
„Jdi tedy,“ pravil dojat, „ale rci mi
své tajemství i jejich!“
Rety mdlými
jak mroucí ona chabě zašeptala:
„Co na mně chceš? Má síla juž tak malá.
Já zhynout musím. V zakletí zde žily
jsme sestry tři a tys měl dosti síly,
žes k životu nás mečem svojím zvábil,
však v mžiku tom též všecky tři jsi zabil.
Po lidu poesii rukou drzí
tys králi sáh’, ó nediv se, že brzy
ti zmizela, pak lidu po svobodě
jsi hodil mečem, až krev její vodě
se snoubila... Co mohu já zde třetí,
já, lidu štěstí? Žel, že rozuměti
jsi nechtěl nebo nemoh’, juž je pozdě’
Jdu za sestrami... pohleď, v tmavém hvozdě
noc na trůn sedá, svět je tůně bolů...
já musím umřít...“
„Tak umřeme spolu!“
Král vykřiknul, ji objal. Po něm sáhla
a divá síla juž jej ke dnu táhla,
chlad vody cítil, však též její tělo
a v skalách, stromech, kapradí to znělo
jak tichý smích a padali tak stále.
Kam? Nevím. Jitro růže svoje skále
juž vlíbalo i ve modřínů kštice.
Král na svůj zámek nevrátil se více.
133