Předměstí.

Jaroslav Vrchlický

Předměstí.
Jsme svědky, kterak nové město vzrůstá. Hoch za branou se honil za motýly, a teď tu řada činžáků je hustá a tramway davem cinká, dusá, pílí. Kde pouštěly si děti druhdy draka, tam chví se vzduchem telefonu dráty a večer, sotva první stín se smráká, svit elektrických lamp vzplá bledě zlatý. A měšťané kam chodívali v svátek na kuželník a na venkovské pivo, kde šeřík voněl u zahradních vrátek, v plakátů pestré směsi jak je živo! Vše změněno. Jen jedno změny nezná: tož voják, jenž tu chodí se svou milou. On dobývačný, ona přelíbezná a oba celou milují se silou. On v koutku úst doutníku zbytek třímá a usmívá se v tento hluk a vřavu a trpí, ona že jej obejímá a na rameno svou mu klade hlavu, Jakjak před lety, kdy byla tu jen pole,pole (vždyť tak je mlada a on tak jest švarný!), kdy pustou silnicí po stráni holé zněl večerních trub signál od kasárny. 32