KOVÁŘ A SMRT

KOVÁŘ A SMRT ZIKMUNDU WINTEROVI
Culpa est velle mori, culpaque nolle mori. Ovenus.
[135] I. I.
Byl kovář Ivan statný chlap, zem zatřásla se, kde jen šláp. Nad výhně svojí plamenem stál s kyklopickým ramenem. Od rána bušil k večeru, zpěv na rtu, v srdci důvěru, a jak roj jisker, měch kdy skříp’, kováři sršel od úst vtip a v ohně nach když rukou mách’, měl každý ze vsi před ním strach. K nikomu neměl ohledů; tich dlouho v hádky sousedů, když posled zahřměl v hospodě, vše smířilo se ve shodě a mlčky každý domů šel, nechť třeba v srdci hněvem vřel. A když on řekl: „Tak to jest!“ tu bylobylo, jakby zvednul pěst, a pěst když zved’, tu bylo hned, jak rána slovu šla by v sled. Tak v míru let žil padesát, chud, poctiv, na světě byl rád a bál se pouze – umírat. [137] II. II.
Ves vzbouřila se veškerá, neb přišla do ní cholera. Zuřila lítá válka kdes, cholera za ní šla jak pes; cholera za ní šla jak chrt a za cholerou – kmotra Smrt. I žili v strachu závrati. Nepřestal zvonek cinkati na úzké, sešlé zvonici v pohorské, chudé vesnici. Ba, v každé chatě zvlhla líc a hrobů rostlo víc a víc na malém, veském hřbitůvku, tom věčna úzkém ostrůvku. Byl hřbitov brzy hrobů pln a příboj těchto ztuhlých vln zeď nestačila pojmouti; juž plno každé zákoutí, ba chudé hroby jako v let div stačil hrobař zaházet; zhas’ kantor, farář v zápětí úřadu stal se obětí, 138 juž prázdná byla skoro ves a všady ticho, všady děs, jen kovář ve kovárny stínu nad černou schýlen kovadlinu v kov třískal včera jako dnes. 139 III. III.
Kováři přešel všechen smích. Že měch mu posud neutich a kladiva spád že hřměl dál, tím bylo, že se kovář bál a srdce svého smutný cit chtěl práce ruchem přehlušit. V hlas měchu šeptal pod sebe: „Dnes, zítra dojde na tebe!“ Ba často neměl odvahu, se podívati ku práhu, spíš zahleděl se v ohně blesk a znova perlíku zněl třesk. Vymřelou skoro vesnicí ty rány zněly dunící, že mnohý, starý výminkář jda kolem odvrátil svou tvář, se pokřižoval u těch míst a vida oknem šlehat plam, byl v hlubinách své duše jist, že buší tam juž ďábel sám. 140 IV. IV.
Byl večer. Stínů rostl dav a kovář posud čil a zdráv. Chtěl odhoditi perlík již a protáhnout svých údů tíž, v tom na záspi, aj, kroky slyš! Jak táh’ by tichý větru van, kovárny dvéře do kořán, však bez ruchu a matně v nich stín příšerný se chvatně mih’. Jak ve výhni to zhasínalo, tu kováři se náhle zdálo, že o Dušičkách v svíček záři týž patron visí na oltáři, na místo očí díry v tváři, – na místo noh a rukou hnát! Krev cítil v tváři a zas chlad a než moh’ sebe ovládat, za stínem hodil perlíkem. I zaduněla v hloubi zem, pad’ perlík jako boží hrom, cos chruplo děsně v mžiku tom a bledý stín ten v zášeří se zakomíhal u dveří. 141 Neb perlík slít jak blesku kmit. stín, kostlivec byl v půdu vbit. Trh’ sebou dvakrát, matně jen a kovárnou táh’ slabý sten, jak zimní vítr, s topoly když bezlistými zápolí, a jizbou puch táh’ mrtvoly... Žár výhně zatím zcela zhas’ a kovář, ač se posud třás’, rozsvítil chvatně kahanec. Aj, před ním stál pan kostlivec! Tíž perlíku měl na noze a škubal sebou uboze. Jak přelud velký, nadlidský; leč jak se vyprostiti chtěl, v bezmasé tváři výraz měl tak bizarrní a komický, že kováři se v okamih hlas pošklebku ve hrudi zdvih’. Stál před ním, v tvář mu klidně zřel, oba si boky podepřel a všecken strach i hrůzu z hrobu a všecken vztek a všecku zlobu, jíž ode dávna na Smrt vřel, v jízlivém smíchu ze všech sil kostrounu ve tvář vychrlil: 142 V. V.
„Aj, pane kmotře Neplecho, ty chuďasů všech útěcho, ty boháčů všech postrachu, tak vidím tě zde ve prachu! Jsi ty mi pěkný, noční pták, podívám se ti na zobák. Jsi ty mi vzácný, řídký host! Hle, napřed kost a vzadu kost! Mně líto, že tu musíš stát, jak sedíš, to bych věděl rád? A co mám k večeři ti dát?... Jen nekruť se zpod perlíku, pár zrzavých mám hřebíků a zkroucené dvě podkovy, ty popřát ti jsem hotový, však jiného, věř, nemám nic... Že nešlehne stud tobě v líc, se lidem plížit ve zápětí a dávit ženy, muže, děti svém nehostinném ve objetí! Sít zmar a zhoubu na světě! Však nastal čas už k odvetě. Teď mám tě, nepustím tě juž, ty vycítíš, co pravý muž; svět sloužil tobě – mně teď služ! 143 Já blázen! Strach měl před tebou a větší skoro – teď to řeknu – i než před Boha velebou! Však nyní mám tě pod sebou a podruhé se neuleknu; ples v srdci a smích ve zraku chci pást se na tvém rozpaku. Jak zabloudil jsi, kmotříčku? sem v tuto pozdní chvilčičku? Rci, kam jsi zamířeno měl? Kde s chutí byl bys večeřel? Ku zámku tíhnul snad tvůj chtíč, či v chatu vesničana šerou? Jsi zpozděn, strachem před cholerou ze zámku panstvo dávno pryč. Odhodil sedlák pluh i rýč, prch’ do lesů a v dálný kraj... Tak vida, nejsi přece báj; jak líčil farář v kázání, tak nyní zřím v tvůj kontrfaj! Nu, odpusť mi mé rouhání, ten perlík můj tě asi tlačí, hle, jak se vryl v zem přehluboko, tvé důlky oční tonou v pláči, ty kapitální kuří oko při nejmenším si odneseš a zimy zkusíš, hladu též... A jak jsi, milý brachu, stár? Co prošlo zim, co prošlo jar, co zdávils tvorů v rozkvětu na zemi, v blesků přeletu, pod zemí, moře na vlnách, sils všady hrůzu, děs a strach a plíseň, kosti, popel, prach. 144 Však vyhublý jsi z něho přec, prachatrný jsi kostlivec! Ty miliony spočítáš a při tom prázdné břicho máš, rci, Nenasyto, kam to dáš?... Dnes bouřlivý host, zítra tichý, požíráš panstvo, chátru, mnichy, dnes v klášteře, dnes na bojišti, kde víno se, kde krev se prýští, kde číše se, kde meče blýští. Však nepoletíš v doby příští! Dnes konec tvému řádění, jsouť lidé mnou teď spaseni!... Ty nemukáš? Jen vrtíš hlavou? Jsi hotov s celou svojí slávou, tvou přelámu ti kosinku, sám odzvoním ti hodinku, víc nebudeš mi děti strašit, šestinedělky ve snách plašit, po chodbách hnáty zaharašit se nezachce juž tobě více! Juž nerozžehnou tobě svíce, již nebude ti kadidla nos pošimrávat vůně mdlá, ty zdroji pláče, bídy, zla, jsi hotov. S tebou konec. Amen!“ 145 VI. VI.
A kovář mocným vzmachem ramen od pasu provaz silný strh’, na kostrouna se chutě vrh’ a mžikem děsný kostlivec byl sešněrován v kozelec. Pak jeden smích, svůj perlík zdvih’ a letem blesku v okamih, hup! kostlivce měl na zádech. S ním na zahradu dal se v běh a zde jej k hrušce přivázal, pak přines’ kožich, naň si leh’ pod nebe, kde táh’ mračen spěch a do rána se hlasně smál. 146 VII. VII.
Vsí roznesla se brzy zvěst, že kovářem Smrt jata jest, na hrušce staré svázaná, že visela až do rána. Strach před cholerou změněn v ples a táhnula sem celá ves. Lid kovář vítal v hlučném smíchu se protahuje na kožichu. Jak na trůně král on tu dlel, svůj perlík město žezla měl. A přišly v hrůze čumíce nejdříve děti z vesnice, jen udiveně, z povzdálí na tetku Smrt se dívaly. Pak starší přišli, všecko civí na kostrouna a zle se diví. A němý úžas v radost tál, vyprávět kovář neustal. A létla pověst dál a dál... V smích brzy zazněl povyk dud, vyvalil krčmář plný sud a v notných doušcích kořalky si vesničané připíjeli, že upoutanou Smrt zde měli. A pověst létla do dálky. 147 VIII. VIII.
A brzy vřel tím celý kraj a veselím zněl luh i háj. Sem sjížděli se se všech stran, že nestačila kolej cest, z všech blízkých vsí i dálných měst. Nad hruškou brzy rozpjat stan, kol rostly stanů tábory, sem přišli s věnci, s fábory a smích zněl v různé hovory. Ves nestačila pojmout dav, jenž v miliony rostl hlav, bylť zastoupen tu každý stav. Dnem celým, nocí do dáli třesk bubnů zněl i píšťaly, křepčili všickni, jásali, jak bratři se tu vítali, klobouky, šátky lítaly!... V ráz šumař v taneční síň louku mládeži chutě upravil, myslivec s pérem na klobouku, poustevník sem se dostavil, před tváří Smrti, jak tu stáli, se líbali a objímali. 148 A přišli moudří, přišli hlupci, a přišli plavci, přišli kupci, a přišel zeman, přišel mnich, i bakalář vstal od svých knih, a přišel žoldák světem štvaný a přišel cikán uondaný a přišel lokaj premovaný, a davy rostly z každé strany, zde z každého se sešli směru, tož od jihu i od severu. Pak přišla země knížata a baroni a hrabata a prebendáři, prelati a biskupové, opati, na jatou Smrt se dívati a v středu panstva, kde se vzal, tu vzal se, jeho Milost král a v posled papež tu zvěst slyšel, pod vějíři z per pštrosích přišel. Tu krasavice zemí všech! a byl tu ruch a shon a spěch, ves proměněna v málo dnech. A davy rostly v příboj stálý, kol jaté Smrti tancovaly a v noci velké ohně plály jak rudé moře kol a kol. Ples zavládnul, kde dříve bol. Kol plálo zlato, hořel nach a zmizel děs a zmizel strach, a mísy, číše cinkaly, ostruhy, meče břinkaly, zřel kostek chřest a dívčí smích, vřel davů vír, plál panstva pych. U vchodu stanu kovář stál, 149 na každého se hlasně smál, svůj perlík rád všem ukazoval, jak chytil Smrt, všem vypravoval. A brzy ne juž v kožichu, leč v zlatohlavu přepychu na šíji zlatý řetěz měl, pod nímž háv purpurem se tměl a statně jed’ a statně pil a kvasil denně ze všech sil. A když tak vůkol šťastný hled’, tu zdálo se mu, celý svět že zapomněl svých dávných běd a samou slastí ráje zkvet, se sem pod jeho se hrušku slet’. 150 IX. IX.
Tak plesali rok a den celý, když přišla noc, to nevěděli, že vzplál den svitem růžovým, že poledne, to jedno jim. Šly davy davům v zápětí. To polibků a objetí! Juž celý svět se opíjí v nesmírné plesu orgii, jež bude věčně trvati, již nikdo více nezkrátí. „Mám korunu, je pro vždy moje! Kdo urve mi ji?“ jásal král. „Bez bázně v proud se vrhnu boje, kdo zabí mne?“ se rytíř smál. „Můj věhlas pro vždy klášter řídí!“ děl převor, laloch pohladiv. „O desátky nás neošidí!“ na zemana tu zeman kýv’. „Ach věčně!“ milující vzdychli a na zvlněných ňadrech ztichli, „teď teprv láska věčná jest a člověk pravým synem hvězd!“ „Smrt výpočty mé nezhatí!“ děl hvězdář v blaha závrati. 151 „Své dílo skončím bezpečně!“ zajásal básník povděčně. Ó blaho, rozkoši, ó štěstí ted’ na světě, zem rájem jesti! A nový ruch a nový zpěv a nová v číších hroznů krev a nový tanec, nový rej, ó bájná plesu epopej! Je všeho hoj a všady hej, znizni, bubne, troubotroubo, vyhrávej! Smrt jata jest a chycena a síla její zdrcena. A kovář Ivan, čacký rek, jak ukázat mu lidstva vděk, on zaslouží být světa král! Však Ivan se jen usmíval, těch plesů slyše ozvěny, stál o svůj perlík opřený a statně pil a statně jed’, tím blažený, že celý svět zlých zbaven starostí a běd, jak zázrakem v ráj boží zkvet, sem pod jeho se hrušku slet’. 152 X. X.
Zas byla noc, ves hlahol ztich’, kraj po hlučných zdřim’ orgiích, i v stínech zmlk’ juž dívčí smích, ve žhavých stlumen polibcích. Jen leckde matný oheň plál. U stanu kovář stráží stál, na Smrt se díval ke stromu, tu stráž nesvěřil nikomu. Kraj bezhvězdnou se nocí tměl a kovář líně v dálku zřel, se stromu svítil hnátů běl... V tom polem světlý stín se chvěl. Zda měsíc strhnuv mračen clonu se vyhoup’ mlhy nad záclonu? Ne, to byl velký, bílý stín, vstal náhle noci ze hlubin a ze sna jak si šuměl lesles, se k němu tichou hudbou nes’. Stál náhle před ním – slabý ruch, jak střela proletí-li vzduch. Stál před ním světlý, obrovitý, svět v jeho plášti dřímal skrytý a kovář cítil – to je Bůh. 153 XI. XI.
A stín se sklonil k němu již a kovář zvedl hlavu výš a slyšel z hloubi ňader hlas tak hluboký jak hromu ráz, jak výčitkou se chvěl a třás’: „Kováři, Smrt juž propustiž!“ Však Ivan hned se nepoděsil a lhostejně zas hlavu svěsil, řka: „Nač chceš žíti, co jsi nesil? Ne, marné jsou tvé všecky prosby, Smrt chycena – tu nepustím, své užij, chceš-li, všecky hrozby, tvé výstrahy, vše jest mi dým. Já lidstva chytil nepřítele, jej držím a to pravím směle, nač namáhat se chceš tu déle? Vše marno! – Co mi říkat chceš? Smrt v hrsti mám, jsem bohem též! Co můžeš začít? Světa běhu směr dávej, jak je libo tobě, já tvého psa chyt’, zde jej střehu, víc nepodáví lidstvo v zlobě. Zde visí mojí na hrušce! Nech spát mne na mé podušce; věř, světu při tom líp se daří, než Smrt když s Bohem hospodaří!“ 154 XII. XII.
Stín pravil: „Světa celý řád mi, kováři, chceš z kořen rvát; viz, v divoké jak orgii se celé lidstvo opíjí, zde semeniště neřestí a zmaru, zla a neštěstí, kam dojde to v zlém šílení?“ A kovář v odvet nelení: „Juž dovol, že ti odpor kladu, však běží tady o zásadu: ty musíš přiznat se mi hned, že zařídil jsi špatně svět, jej stvořiv tůní zla i běd, Smrt cílem dav mu naposled. Já hájím život proti tobě, když vybavit Smrt z vazby chceš, a toho ty mi nepopřeš, že kořen žití leží v hrobě. Proč nasadil jsi v zralý plod hned vedle nachu červa hlod? Proč v barev pestrých záření květ v kalichu má zmaření? Proč za poslední všeho cíl kostrouna toho’s položil? 155 Hle, to je špatné, to je zlem! Buď svůj řád světa zpátky vem, stvoř jiný, mnohem lepší tvar, kde nevládlo by zlo a zmar, starého škváry vrhni v žár, ať z ohně nový zazáří, skuj nový, Bože, kováři! Či lépe ráj svůj s plesy všemi snes’ v lásce svojí lidem k zemi, však jinak dím ti: Vím co vím, Smrt s hrušky dolů nepustím!“ A na to stín: „Tě klame cit, Smrt musí jako život být a umírat, když patříš k jádru, je zrovna totéž jako žít!“ Sáh’ kovář v smíchu k svému ňádru, kde měchuřina na knoflíku s tabákem houpala se, v mžiku si nacpal lulku, dvakrát baf a pravil: „Chorý není zdráv a tomu, který v hrobě hnije, snad nenamluvíš přec, že žije? Dí v samém písmě kazatel, nad chcíplého lva živý pes že lepší – prosím, abys šel, já nezdřiml si ještě dnes. Spor světa, hleď, ať juž si zléčíš, že dobrem Smrt, mne nepřesvědčíš! Já viděl děcko, poupě svěží, na matku se jak jitro smálo a druhého dne mrtvo leží, proč přál’s mu života tak málo? Proč jedním rázem radost všech obrátit nechal’s v pláč a vzdech? 156 Já viděl lovce, na svém oři si vyjel ráno v šírý hvozd, byl jeho život vzácný skvost mladičké choti, dítkám třem, a dřív než západ v nachu hoří, juž lovec mrtev padá v zem v pláč, zoufání a nářek všem. Jak řekneš, Smrt že není zlem? Nemluvím ani o bojišti, z ran sterých kde se zhouba prýští, kde loupežil kdys ten tvůj žnec, mnou lapený teď kostlivec. Nuž, je to dobro? Promluv přec! Vidíme denně na pohřbech jsou lidé samý pláč a vzdech; ty zvrátit chceš to, Bože velký? Ať s pláčem chodí na veselky a na pohřby ať s veselím! Ne, skutku svého neželím! Smrt zůstane juž vězněm mým! Ať jen se dále v křeči svíjí na hrušce mé, mně postačí, že bez starostí nyní žiji, že ona za mnou nekvačí. Vždy byla zlem a vždycky klatá. Nač dělal bys jí advokata?“ 157 XIII. XIII.
Stín pravil: „Brachu, kam se třeš, to rozumem svým nechápeš, však zdřimni si, když spáti chceš. V snu prorockém ty všecko shledni, ten život bez Smrti jak zvšední, sám smrtí stane se den ke dni. Jak přeješ si, nuž staň se tak, na tvoji skráň snů padni mrak!“ 158 XIV. XIV.
A kovář snil: Zřel šírou zem jak pokreslený bílý list a horstva zřel i vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti. Lidé žili, jak hrušku jeho opustili a smáli se a jedli, pili. V tom cosi jako charý stín jim lehlo duší do hlubin. Na pláni, která prachem bílá, hle, příšera se objevila, z té pláně jakby vystoupila jak stín a táhla po pláni, na tváři věčné zívání. Ta usedla si u všech cest, pak u bran a u hradeb měst, pak vnikla v hrady, vnikla v sál, kde krmí stůl se prohýbal a vedle zlata kříšťál plál. Na trůny sedla, v chrámech dlela, učenci listy převracela, nad ložem zívala a bděla. 159 Co všecky krásy přírody? Co všecka díla umělecká, tak plná síly, lahody? Co lidský vzlet a snaha všecka? Je prázdné zítra jako dnes. Malíři štětec z ruky kles’, ztich’ tance vír a hudby ples, ba z dlouhé chvíle vyl i pes. Co nového? Juž víme všecko. V kolébce zívalo i děcko a hlupák jako genius. Stoleté kmety schvátil hnus. Ba samo slunce plamenné se zdálo jaksi znavené, jak střelený pták raněné. Ve zdroji vlna líně tekla, jakby se družky svojí lekla. Plášť nudy těžce olověný pad’ na vše muže, na vše ženy, ni tance je ve dlouhé chvíli, ni šaty, šperky netěšily. Co badat, toužit, tvořit, hledat? Nač s tajů věčnou clonu zvedat? Vše jistota. – Nic předtucha. Jen Nuda jako ropucha všem na dně srdcí seděla, z nich tupým zrakem hleděla i ňadra dívek pod ní vadla, jak můra na všecko se kladla, až v srdcích k životu chuť schladla Bez vášně, vzruchu líný svět ve močál nečinnosti vbřed’. Tu kovář slyšel, ze všech stran to k němu táhlo, větrů van, 160 jak patřil v země šírý list, byl bolestný to, žalný svist, to žalobný byl, táhlý vzdech: „Ó milost! Umříti nás nech!“ Však marně. Nářek chabý zpátky jak skalou odražen mřel vratký, dál na své Nudy podušce se každý svíjel, proklínal – a kovář – ten se v duchu smál, a Smrt – visela na hrušce. 161 XV. XV.
A kovář snil: Zřel šírou zem, jak pokreslený bílý list, a horstva zřel a vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst, a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti. Lidé žiližili, že musili, dál jedli, pili. V tom viděl kovář v mlhavu vyrůstat novou postavu. O berlích v kukli babice se vlékla, v tváři bolu rys, v krev zakalená zornice a z vředů sterých kapal hnis. Tak šourala se z vesnice, tak posedala u všech cest, tak vplížila se v brány měst, tak smaragd zprznila všech niv. Ret její na chodce jen pliv’ a ten se zachvěl, zmodral, zbled’, v zlých bolestech se svíjel hned, ve střevech nože, jehly, trn, tvář, tělo plno žhavých skvrn. 162 To byla Nemoc. Táhla všady a spěla hvozdy, nivou, lady. Lékaři nevěděli rady, neb každý musil řvát a láti a nikdo nemoh’ umírati. Svou berlou třískla v okno chat, víc zdravý člověk nemoh’ vstát, jen dotknula se jinde klik a uvnitř nářek, ston a vzlyk, a brzy celý velký svět to jediný byl lazaret. Co náhle vypil kdo a sněd’, to bylo otrava a jed. Kde ona dechla z vetchých plic, tisíce vzduchem hrálo mšic, jež nestih’ zrak, jež dech však vssál, a nákaza tak vřela dál. Svět jedno nemocných, hle, lože, a nikde spásy, vykoupení, kol marný kvil: Ó, pomozpomoz, Bože! Noc vraždí nás i úsvit denní! nám peklem noc i probuzení! a pomoci přec není, není! To kovář slyšel ze všech stran, to k němu táhlo, větrů van, jak patřil v šírý země list, to bolestný byl žalný svist, to žalostný byl táhlý vzdech: „Ó milost! Umříti nás nech!“ Vzdech mocnější a silnější, palnější než ten dřívější od země hlubin k nebi šleh’. Však marně. Nářek chabý, vratký jak skalou odražen let’ zpátky, 163 dál na Choroby podušce se každý svíjel, šílel, lál a kovář – jen se v duchu smál a Smrt – visela na hrušce. 164 XVI. XVI.
A kovář snil: Zřel šírou zem jak pokreslený, bílý list, a horstva zřel i vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti, lidé žiližili, ač v nemocech a dlouhé chvíli. V tom viděl kovář nový zjev a v žilách jemu tuhla krev. Muž obrovitý v divném kroji jak pastýř z hor tu před ním stojí, tvář žlutá, snědá, vyhublá, však v očích mu to divě plá jak nenasytný chtíč a dravý. A muž ten klidně: „Hlad jsem!“ praví. A za ním táhla divá směs, jež pustošila hrad i ves a pláň a sad a luh a les. Nesčetné davy kobylek kol hlavy měl, za sebou vlek’ celičká stáda vlků, krys, co z houně jeho kapal hmyz. 165 Kam padl s druží svojí, hned vše vyplenil a všecko sněd’. Vše darmo, sám i Milost král své sýpky všecky zotvíral, hlad neúprosný zuřil dál. Neb, ježto nikdo neumírá, vzrost’ lidský rod, že země šírá a svahy hor a dolin kout juž lidstvo nemoh’, obsáhnout, a všichni tito ze všech míst se zvedli, řkouce: „Chceme jíst!“ Ba kojenec na prsech matky svůj nenašel víc pokrm sladký, svíjel se z hladu a štkal temně. Juž lidi jedli hlínu země, neb kůru stromu, list a květ ten hmyzu valný zástup sněd’, kterým se nebes blankyt tměl. Tu šírou zemí nářek zněl a jako vichr v skalách vřel. Ó bída! bída! hrůza! žel! A kovář slyšel, ze všech stran to k němu táhlo, větrů van, jak patřil v země šírý list: „Ó pomoc! Soucit! Chceme jíst!“ Jíst! znělo v lesích, znělo z chat, jíst! znělo z měst všech napořád, jíst! znělo všady, máme hlad! A vyznělo to v žalný vzdech, však mocnější a silnější a palnější než dřívější „Ó milost! Umříti nás nech!“ Však marně. Nářek chabý, vratký jak skalou odražen let’ zpátky 166 a hlady na své podušce se každý svíjel, vyl a lál a kovář – se v svém nitru smál a Smrt – visela na hrušce. 167 XVII. XVII.
A kovář procit’. Vedle něho stál ještě onen světlý stín. „Nu, nezmoudřel jsi z toho všeho?“ A zřel mu srdce do hlubin. A kovář děl: „Já mnoho zřel, však bych ti pravdu říci měl, hlad s chorobou a dlouhou chvílí jsou proti Smrti – kratochvílí, jsou malé zlo, v nich přec živ jsem, Smrt jediná jest velkým zlem.“ – „Nuž poslyš,“ stín zas k němu děl. „Chtěl’s život sít a zhoubu siješ, tys tím, že Smrt jsi v pouta jal, tep žití velký podvázal, tím spokojený, že sám žiješ; však pudy žíti ze všech sil jsi tvorům jiným zamezil. Jeť život řada bohatá nádherných velkolepých zjevů a změna jest jich podstata. Ty v sobeckém a malém hněvu ses postavil na změny práh, v ten řetěz drzou rukou sáh’ 168 a tím života stal se vrah. Krt slepý jsi, jenž tyje v tmách a ještě tento lépe vidí, neb v tmě svých chodeb stavby řídí. Řád světa, hvězd vír plamenný, nic nemůže být bez změny, jest změna duší všehomíra, jej ona pokud v loktech svírá, tu život kypí, bují, vře a dál by moh’ to, vadne, mře, jsa živ v té nekonečné hře. Květ opadá, by zůstal plod. Oč chtěl by lepší tvůj být rod? A v zemi símě musí shníti, by z něho vzniklo nové žití: to věčný tvarů chorovod. Co Smrtí zveš, je změny maska, ta má jich v rukou tisíce, však všecky tvoří jedna láska, má láska! Tvarů směsice se vlní, roste, překonává a smrtí životu vznik dává, jenž věčný jako nebe, zem, jenž jedno v jednom: Já to jsem! Nuž naučení z toho vem!“ – Leč kovář stále kroutil hlavou, řka tvrdošijně: „Svět je zlem! Hleď, světa spor ať jinak zléčíš, mne nikdy, nikdy nepřesvědčíš, mně platí život, pokud jsem!“ 169 XVIII. XVIII.
A usnul zas: Zřel šírou zem jak pokreslený bílý list a horstva zřel a vodstva lem, vše zrakem stih’, moh’ všady číst a do paláce v jeden mžik jak do chatrče zrakem vnik’. Nebylo Smrti. Lidé žili, však jako matné stíny byli, k jakému nevědouce cíli. A nových přibývalo víc, však slabých, matných, stáda mšic, by zalidnili velké nic, jež zelo nad nimi i kolem. Svět stal se samých stínů dolem, jak o Hádu báj vypráví, kde táhne mrtvých pochod líný na louce s asfodilůasfodelů. Stíny, sbor beztvárný a mlhavý. Všem v žilách vře krev zvodnatělá, jim změkly všecky svazy těla, bez odvahy a síly, vzruchu se plížili kol v mrtvém vzduchu, kam matný pud je k žití svábil, kde zrozením – se každý zabil. 170 V sen kováře, který se třás’, zněl výstražný a silný hlas: „Ty myslíš, že jsi spoutal Smrt? Ó blázne, jenž’s mou radou zhrd’, teď každý z lidí smrtí sám, bez ruchu žití, snouben tmám, mdlá třtina vzdána větru hrám! V jich životě Smrt všecko jest, Smrt sedí nyní u všech cest, na prahu chat i v branách měst. Smrt civí v každém obličeji, zkad život prch’ a jeho ruch, s ní dýchají a kolem spějí, je v nich, dechem se její chvějí, ne lidé – stádo matných much. Co’s dokázal? Kde ono žití, jímž vesmír vřel dřív vesele? Kde žití má být, dlužno mříti, neb jinak všemu ustele v kolébku hrůznou staré Nic, na zhoubu všeho čekajíc, nad sebou samým zoufajíc. Sám nevíš, co jsi řek’ v své mdlobě, řka: Žití kořen leží v hrobě! Ba ovšem v hrobě život leží, by pučel z něho nový, svěží, by v míze nezkažených sil, jež z hmoty prsů ssaje v tichu, ve nových barev zářném pychu dál rozléval se v přírodu ve ustavičném přerodu. Nuž z předsudků výš, prachu synu, ať v světle blud tvůj roztaje! v původní rozpadni se hlínu, 171 splyň v kámen, kořen, mízu, třtinu, v svou velkou vrať se domovinu, kde bohem věčná změna je! Smrt jako porod – řetěz jeden a obé spolu – žití eden.“ 172 XIX. XIX.
A kovář procit’. Těžký mrak stih’ jeho mozek, jeho zrak. Hled na levo: Tam Nuda stála a divně šklebila se naň, hled na pravo: tam nenadálá zlá Nemoc cenila se, saň. Teď obě blížily se k němu i naklonil se k tělu svému a viděl skvrny, vředy, pot, pak cítil v nitru hladu hlod a horší, v duši – viny hrot. Kraj v dáli táh’ se pustý celý, vše písně, plesy oněměly, vše ohně kolem dohořely. Jak strhaný cár oblak visí a pod ním stan, strom hrušky lysý s kostrouna strašlivými rysy... Měl kovář popel na jazyku a centy v nohách, sotva stál, ba ani tabák, jak měl v zvyku, si zabafčit, mu nechutnal; tu perlík, rubíny jenž plál, bez vlády se mu z dlaně smek’ a mimovolně kovář klek’... Smrt odvázal: „Tak si mne vem, však platno nic, jsi přec jen zlem!“ 173