Vánoční vzpomínka.

Jaroslav Vrchlický

Vánoční vzpomínka.
V sluch zní mi píšťaly a dudydudy, u kamen v dumách sedím sám. Zda z vánoční té zlaté hrudy dnes aspoň jiskru vykřesám? Můj Bože! Čas má křídla divá, jen dotknou se tě zlehýnka, a duše stará, hlava sivá... Však rychlejší jest vzpomínka. Zas dítě jsem. Strýc staví Betlém, cos bába kutí u plotny... kde jaká chatrč vzplane světlem, jak večer stmí se dřímotný. Juž pasák na své dudy kvíká koledu v notě podivné; starého vidím kostelníka, jak lysou hlavou přikývne. A juž jde zvonit na půlnoční, neb u konce jest večeře... Ó srdce, svatvečer svůj počni, i tvůj Betlém plá v nádheře! 54 To Betlém ovšem chudý, prostý snů básnických a vidění, kde láska, soucit jsou jen hosty a s dobrou vůlí nadšení. Kde myšlénka je Spasitelem ve slova jeslích spící, výš než rozletí se v cvalu smělém v svět, který juž jí sbíjí kříž; Kdekde s dárky nálady a citu se budí sterá vzpomínka, až cvrčkem kamen ve úkrytu v sled písnička vám zacinká. To básníkův je Betlém chudý. Jak dítěti čas všecko vzal! Ať! – Z vánoční té zlaté rudy přec jiskřičku jsem vykřesal! 55