Po lektuře.

Po lektuře.
Den mladý ve mlh řase juž zlaté oko otvírá, v mdlém lampa hoří jase, my celou noc čtli Shakespeara. Na rameni tvém má hlava, tvůj v knize byl i můj zrak, to rozkoš, radost a sláva, číst celé hodiny tak! A reci, králové, bozi a šaškové a žebráci, ti s vínky, ti bosonozí, vše v směsi teď se potácí. Jak v život hlučný a plný my zřeli magickým zrcadlem, pod námi vlny a vlny a vlny, my po nich letěli snem. A ruka přec cítila ruku, tvář dechu cítila žeh a srdce ve stejném nám tluku se třásla jak v tenatech. [51] A hodiny noční ty spěly na hlavách a v klínu květ, a kdesi v mrak růžový celý byl ztopen celičký svět. A my jsme čtli bez oddechu vichřicí veršů vždy dál, z obrazů čarovných v spěchu kdes nejeden polibek vstal. A okřídlen jak motýl plachý do drahých vlasů tvých sjel, v hruď radost nám, do tváří nachy, v sluch hudbu střás’, a v duše pel. A čtli jsme a čtli jsme. V tom z dola hlas ptačí nesmělý tik, to slavíka – myslíš snad – volá po družce jásavý vzlyk? Ne dítě! – tvé oči se kalí, čím oko dne plá víc a blíž, to jásá skřivánek z dáli – Ó běda! to jitro jest již! 52