Po lektuře.
Den mladý ve mlh řase
juž zlaté oko otvírá,
v mdlém lampa hoří jase,
my celou noc čtli Shakespeara.
Na rameni tvém má hlava,
tvůj v knize byl i můj zrak,
to rozkoš, radost a sláva,
číst celé hodiny tak!
A reci, králové, bozi
a šaškové a žebráci,
ti s vínky, ti bosonozí,
vše v směsi teď se potácí.
Jak v život hlučný a plný
my zřeli magickým zrcadlem,
pod námi vlny a vlny a vlny,
my po nich letěli snem.
A ruka přec cítila ruku,
tvář dechu cítila žeh
a srdce ve stejném nám tluku
se třásla jak v tenatech.
[51]
A hodiny noční ty spěly
na hlavách a v klínu květ,
a kdesi v mrak růžový celý
byl ztopen celičký svět.
A my jsme čtli bez oddechu
vichřicí veršů vždy dál,
z obrazů čarovných v spěchu
kdes nejeden polibek vstal.
A okřídlen jak motýl plachý
do drahých vlasů tvých sjel,
v hruď radost nám, do tváří nachy,
v sluch hudbu střás’, a v duše pel.
A čtli jsme a čtli jsme. V tom z dola
hlas ptačí nesmělý tik,
to slavíka – myslíš snad – volá
po družce jásavý vzlyk?
Ne dítě! – tvé oči se kalí,
čím oko dne plá víc a blíž,
to jásá skřivánek z dáli –
Ó běda! to jitro jest již!
52