Stará sýpka.
Sám nevím, proč se stále do mých snů
ta stará sýpka vrací. Na konci
farského dvoru stála, černý bez
v zdi rohu kýval, šuměl tajemně.
Pár vydrolených stupňů vedlo k ní
a mladá svěží travka pučela
jim v štěrbinách. Jak úzká byla okna
a spjata širokými mřížemi!
Jak těžká vrata byla pobita
a plála hřeby! Ticho tajemné,
jen bezu přerušeno šuměním
neb žalným zaskřípáním rumpálu
od staré studny, vládlo napořád
zde v sousedství; ba dobře v mysli mám,
že ani v hlučné masopustní dny,
ni o hodince zlaté z hospody
sem nezaléhal povyk trub a strun
a chasy smích a dupot. Kolem zdí
jen hluchavky se tměly, po kterých
zář mroucího se slunce skrádala
a bojácně jen místy dotknula
se římsy, mříží, dírky klíčové,
až prachu zlatý, dlouhý pruh se třás’
79
a lomen po stupních se rozléval,
v své záři celou tesknost jeseně.
My děti sedávaly na stupních,
v svých duších všecky báby pohádky
a nevím, proč jich vzdušné postavy
a dějiště jsme šmahem skládaly
v tu sýpku stále, stále zamčenou,
kam nikdo nevnik’, nikdo nenahled’.
Za oním černým bezem, za tou zdí
vše sehrála se hrozná dramata,
jichž rekem Aladin či Robinson.
Tam umíraly mladé princezny,
tam sedm spáčů spalo dlouhý sen,
tam plamínkem se modrým míhaly
a hořely v noc všecky poklady,
tam Meluzina větrům házela
v plen matný všecko peří podušek,
tam Popelky skryt bájný střevíček,
tam dřímala druž skřítků bradatých,
jich velemožným vládcem Krakonoš.
A tento bájí tak líbezný svět
my vkládaly do staré sýpky té
a pevně věřily, že dřímá tam.
A že jsme nemohly a nesměly
za dvéře vniknout, rostla v nesměrnost
snů našich báj. Při slunce západu
my dívaly se dírkou klíčovou
a co jsme zhlédly – byla zář a lesk,
vše druhé mladistvá juž obraznost
si doplnila. Bylo tomu tak
a jinak ani býti nemohlo.
Snů, představ našich bájné orgie
se v pevnou teprv slily skutečnost,
když kostelníkův Jiřík vyšplhal
80
po jedné lati o zeď opřené
k okénku, kde se za mříž zachytil
a v prostoru půl a půl na římse
kdy v sýpky té se díval zázraky
a shromážděným dole vyprávěl,
co všecko vidí! Divy nad divy!
Vše bylo tak, jak jsme to zbájili.
Na trůnu seděl starý Krakonoš
pod baldachynem třásní purpurných, –
v skleněné rakvi spala princezna,
kdes v koutku v přízi jemně stříbrné
se Aladina lampa blyštěla
a zlata bylo rozházeno kol
a květů divných, u stropů sta lamp
se míhalo a v světle západu
kol střevíčku, jenž v koutě pohozen,
v rej malé myšky celé růžové
a průsvitné a lehké jako dech
prý bleskem míhaly se bez ruchu.
V tom, bože, hoch se neudržel dél;
křik’ divoce a se zdi dolů spad’.
My rozprchli se místo v pomoc mu,
neb divá hrůza všecky schvátila,
co as vše viděl tam! Vím jako dnes,
že dlouho do noci jsem neusnul
a bájil dále, tam kde přestal hoch.
A od té doby vždycky s úzkostí
že staré sýpce jsem se vyhýbal
a neměl ani za mák odvahy,
svou bábu poprosit, by vešla tam,
by se mnou prohlédla to zákoutí,
kde šuměl bez a rostly hluchavky
a slunce pod listí se vkrádalo,
v své záři všecku tesknost jeseně.
81
Tu jednou zemřel starý hlídač náš.
(Byl dětí postrach starec bručivý.)
Kam s mrtvolou, než přijde pohřbu den?
Na sýpku dali ji. Tu poprvé
jsem v stopách báby svojí plaše vnik’
do staré sýpky. Posud vzpomínám,
jak rezavý klíč v zámku zaskřípal
a kterak šlo mi všemi žilami
to zaskřípání! Co as uvidím?
I vstoupili jsme. Divně stuchlý vzduch
nám vanul vstříc od staré veteše,
zdi kryté byly plísní do pola
a neobvyklá divných krámů směs
v zrak bila zdivený. Dva staré sudy,
na jednom světec v sešlém ornátě
stál bradatý, však bezruký, pln prachu
a pavučin. Kostelní korouhve,
již dávno z potřeby, se skláněly
od stropu s bidel, cáry baldachynu
juž sešlého se třásly průvanem
a jakás divná z vosku světice
zde ve skleněné rakvi ležela,
sem z kostela od oprav posledních
k snu odsouzena mezi veteší.
Po zemi rozházená kukuřice
a zlaté hlavy dýní nahnilé
a ohlodané válely se kol
a v okně, které plno pavučin,
jak perla zakalená míhala
se lucernička sklem svým ospalým.
A bože, co tak hocha zděsilo,
byl kostroun malovaný na plátně,
ten, jehož obraz děsně průsvitný
o dušičkách nás děsil s oltáře.
82
Stál v koutě sýpky, bílý šerem plál,
dvě díry místo očí... Aj, toť vše!
Ba v úplný zmar sladkých illusí
zpod suchých listů starých kukuřic
vyhlížel jakýs střevíc děravý,
dvě šedé myši a ne růžové
na kroky naše hlasně zašustly,
by v podlahy se děrách ztratily.
To bylo vše, jen plíseň, stuchlý vzduch,
pár cárûvcárův a ten obraz kostlivce,
jenž civěl z koutu, symbol zničení.
Teď chápu již, proč stále do mých snů
se ona stará sýpka navrací,
v níž děcku strašná pravda životní
se objevila v luzné škrabošce.
I vzpomínám – ne na zmar přeludů,
– ten jistý jest a neodvratný vždy –
leč na večery dlouhé, zářící,
kdy slunce skrádalo se po bezu,
přes hluchavky dvůr celý ztápějíc
v tu bolně sladkou tesknost jeseně,
kdy od studny zněl skřipot rumpálu,
stád z polí jdoucích dusot, chasy křik,
co bába, věčný úsměv na tváři,
na farském zjevila se zápraží,
řkouc vždycky stejně zítra jako dnes:
Co jen ty děti mají u té sýpky,
vždyť přece dávno čas juž k večeři!
83