Vánoční vzpomínka.
V sluch zní mi píšťaly a dudydudy,
u kamen v dumách sedím sám.
Zda z vánoční té zlaté hrudy
dnes aspoň jiskru vykřesám?
Můj Bože! Čas má křídla divá,
jen dotknou se tě zlehýnka,
a duše stará, hlava sivá...
Však rychlejší jest vzpomínka.
Zas dítě jsem. Strýc staví Betlém,
cos bába kutí u plotny...
kde jaká chatrč vzplane světlem,
jak večer stmí se dřímotný.
Juž pasák na své dudy kvíká
koledu v notě podivné;
starého vidím kostelníka,
jak lysou hlavou přikývne.
A juž jde zvonit na půlnoční,
neb u konce jest večeře...
Ó srdce, svatvečer svůj počni,
i tvůj Betlém plá v nádheře!
54
To Betlém ovšem chudý, prostý
snů básnických a vidění,
kde láska, soucit jsou jen hosty
a s dobrou vůlí nadšení.
Kde myšlénka je Spasitelem
ve slova jeslích spící, výš
než rozletí se v cvalu smělém
v svět, který juž jí sbíjí kříž;
Kdekde s dárky nálady a citu
se budí sterá vzpomínka,
až cvrčkem kamen ve úkrytu
v sled písnička vám zacinká.
To básníkův je Betlém chudý.
Jak dítěti čas všecko vzal!
Ať! – Z vánoční té zlaté rudy
přec jiskřičku jsem vykřesal!
55